Schwanenmostek!

Etwa 80 Zuschauer haben sich auf den Weg in den Wald gemacht.

Jung und Alt, alle sind wir gespannt, was die Teilnehmer von „Schwanenmostek“ über das vergessene Dorf Schwanenbrückl herausgefunden haben.

Gleich die erste Szene lässt uns Einblicke in das Gasthaus geben. Dort wurde getrunken und über die neuesten Ereignisse geredet. Feuerwehrmänner und ein abgebranntes Haus waren das aktuelle Thema - vor rund 80 Jahren.

Zur nächsten Szene gehen wir ein Stück in den Wald. Was wir erst später erfahren: Genau an den Schauplätzen, an denen die Szenen gespielt werden, standen auch früher die entsprechenden Häuser. Es waren etwa 55.

Da gab es zum Beispiel die Schule. Durch Expertenbefragungen und Recherchen können uns die Jugendlichen das Leben von damals detailgetreu nacherzählen. Sie sprechen von der strengen Schule, dem verständnisvollen Lehrer und dem Pausenbrot mit Gänsefett - das Lieblingsessen eines dort beheimateten Jungen.

Wir erkennen, dass sich die Gruppe auch mit dem jüdischen Glauben beschäftigt hat. Wir als Publikum werden beim gemeinsamen Schabbat - Tanz miteinbezogen, eine Klarinette spielt live und alle singen „hevenu schalom alejchem“. Dann werden die Familienmitglieder für ein Familienfoto zusammengerufen. Ein außergewöhnliches Ereignis zur damaligen Zeit!

Regina Gottschalk ist mit unter den Zuschauenden. Sie hat als weit entfernte Verwandte der einzigen jüdischen Familie in Schwanenbrückl ein Buch geschrieben, das eine wichtige Quelle der Projektteilnehmer war: „auf Nachricht warten“. Sie macht Fotos und Videos, um diese der letzten überlebenden Enkelin des damaligen Lebensmittelhändlers Getreuer nach Isael zu schicken.

Es beginnt zu regnen und wir gehen weiter durch den Wald. Das Dorf. Oder was davon noch übriggeblieben ist. Wir können nichts erkennen. Aber ein gewisses Gefühl von Respekt für diesen Ort begleitet uns.

Wir lassen uns später in der Abschlussrunde von den Entdeckungen der Teilnehmer berichten: Steine, Geschirr, Bäume, die damals schon hier standen, und sogar den Brunnen, von dem nur noch ein Loch im Boden die Existenz beweist, haben sie gefunden. Zwischen Brennnesseln und Dickicht.

Die letzte Station unserer Reise durch die Zeit ist das lang ersehnte Brückl. Im Regen wirkt das alles noch viel ergreifender. Im Wald klingen die Stimmen noch viel deutlicher nach.

„Hallelujah …          liebeláska…“

Und schon ist es vorbei. Wir beeilen uns und schützen uns im angrenzenden Pfadfinderlager vor den Wassertropfen. Die meisten der jungen „scouts“ waren mit dabei gewesen, einige sammeln jetzt Autogramme der SpielerInnen ein. Welten begegnen sich.

Noch einmal singen sie uns die Spieler ein Lied vom Ort, der zeitweise deutsch, zeitweise tschechisch war. Frau Gottschalk erzählt. Fragen, Antworten, Nachdenken. Unser Bewusstsein für Geschichte, die uns immer und überall umgibt, wächst.

Und schon fahren wir wieder nach Hause. So schnell vergeht die Zeit.

Teresa Hartl

 

 

 

 Schwanenmostek Aufführung2 verkleinert

 

 

 

schwanenmostek aufführung1

Schwanenmostek Wald

Schwanenmostek!

Přibližně  80 diváků se vydává cestou k lesu.

Mladí i staří, všichni jsme zvědaví, co vše účastníci "Schwanenmostek" zjistili o zapomenuté obci Schwanenbrückl.

Hned první scéna nám dovoluje nahlédnout do hostince. Pilo se a mluvilo o posledních událostech. Aktuálním tématem - před přibližně 80 lety - byli hasiči a vyhořelý dům.

K další scéně se přesouváme do lesa. Přesně v místech, kde se scény odehrávají, stávaly dříve domy. Bylo jich kolem 55. To se dozvídáme později.

Stávala zde například škola. Mladí herci nám mohou podrobněji vylíčit dřívější život, neboť hledali, ověřovali fakta a debatovali s odborníky na historii. Zmiňují se o přísné škole, o chápavém učiteli a svačině s husím sádlem - oblíbeným jídlem místního chlapce.

Je zřejmé, že se skupina mladých lidí zabývala také židovskou vírou. My diváci se zapojujeme do společného šabatského tance, k tomu nám naživo hraje klarinet a všichni zpíváme "hevenu schalom alejchem". Poté jsou členové rodiny voláni kvůli rodinné fotografii. Na tehdejší dobu jde o mimořádnou událost!

Regina Gottschalk je mezi diváky. Jako vzdálená příbuzná jediné židovské rodiny ve Schwanenbrückl napsala knihu “Čekání na zprávu”, ta byla pro účastníky projektu důležitým zdrojem. Paní Gottschalk fotografuje a natáčí videa, aby je poslala Isaele, poslední žijící vnučce tehdejšího obchodníka s potravinami jménem Getreuer.

Začíná pršet a my kráčíme lesem dál. Vesnice. Nebo spíše to, co z ní zbylo. Nic už nerozpoznáváme. Doprovází nás ale určitý pocit úcty k tomuto místu.

Později v kroužku diskutujeme s účastníky o jejich objevech: o kamenech, nádobí, stromech, které tu stály již tehdy. Dokonce nalezli i studnu, jejíž existenci dokazuje už jen díra v zemi. Mezi kopřivami a houštím.

Poslední zastávkou na naší cestě je dlouho očekávaný Brückl - kamenný mostek. V dešti působí vše ještě úchvatněji. Hlasy v lese znějí ještě jasněji. "Hallelujah ... liebeláska ..."

A je po všem. Spěcháme a před kapkami deště se schováváme v blízkém skautském táboře. Přítomna byla většina mladých “scouts”, někteří ještě sbírají autogramy od hereček. Lidé se schází.

Ještě jednou nám herci zpívají píseň z místa, které bylo občas německé, občas české. Paní Gottschalk vypráví. Otázky, odpovědi, úvahy. Naše povědomí o historii, která nás obklopuje vždy a všude, roste.

Jedeme zpět domů.

Čas plyne tak rychle.

Teresa Hartl

 

Im Regenbogen

Wie Zuschauer sitzen wir im riesigen, runden, regenbogenfarbenen Kinosaal und warten. Ganz hinten. Noch wollen wir nicht gesehen werden.

Bevor das Publikum in den Saal hereingelassen wird, lenken wir uns von unserer Nervosität mit Zungenbrechern ab. Neben den sechzig tschechischen Chemikern, die rechnerisch technische Schemata checken, schießen dreihundertdreiunddreißig silberne Spritzpistolen über dreihundertdreiunddreißig silberne Dächer.

Von draußen hören wir schon die Schulklassen, die darauf warten, sich in die bunten Sessel des Kinosaals setzen zu können. So farbenfroh wie die Sessel sind auch unsere T-Shirts.

Wir beobachten, wie die Lehrerinnen und Lehrer ihre Schülerinnen und Schüler in die Reihen schieben. Ob sie wohl deutsch sprechen? Oder zumindest verstehen?

Sie sitzen und es geht los.

Wir schweben die Treppen des Kinosaals herunter an den Zuschauern vorbei mit Gesten, die unsere Zukunftswünsche und -vorstellungen darstellen. Musikwechsel. Wir laufen über die Bühne. Halt, warten, Pause. Wir rennen über die Bühne. Halt, warten, Pause. Wir schlendern über die Bühne. Halt, warten, Pause. Wir sputen über die Bühne. Halt, warten, Pause.

Wie ein großer Organismus halten wir gemeinsam an und setzen uns gemeinsam wieder in Bewegung. Wir übergeben dem Publikum alles, womit wir uns die Woche über beschäftigt haben und stellen ihnen und uns Fragen über unsere Zukunft. - „Wie wird dein zukünftiger Partner sein?“ - „Wie wirst du später deinen Eltern gegenüberstehen?“ - „Wer willst du sein?“ - Die Präsenz steht auf der Bühne. Allein. Sie füllt den Raum mit Ruhe.

Die Kontrolle kommt hinzu und tanzt mit der Kreativität. Dankbarkeit und Harmonie treten auf. Flexibilität und Intuition umranden die Präsenz. Viele unterschiedliche Werte tanzen über die Bühne. Sie ergänzen sich oder stehen in Opposition zueinander. Ein wildes Durcheinander entsteht, dass von einer strikten militärischen Kontrolle durchbrochen wird. Marionetten in Formation tanzen im Gleichschritt, sie salutieren, die Fäuste geballt. Willenlos folgen sie der vorgegebenen Choreographie, wie auch wir dem Diktat der Werte der heutigen Gesellschaft folgen. Von außen auferlegt, von uns angenommen.

Doch dann durchbricht die Freiheit das Ganze. Sie bricht aus und nimmt die Bühne für sich ein. Die Gesellschaft blickt zu ihr, weiß dass die Freiheit da ist. Die Gesellschaft ist sich der Freiheit sicher und nimmt deshalb nur eine passive Rolle gegenüber der Freiheit ein. Die Toleranz gesellt sich zur Freiheit, was nicht immer einfach ist und ein schwieriges Aufeinander-Zugehen darstellt.

Aber keine Angst Kinder, wir glauben daran, dass es gut werden wird. Die Hoffnung tritt auf. Wie kämpft man gegen die Angst vor der Zukunft an? Anfangen! Hoffnung und Selbstbewusstsein leiten unsere Vorstellungen und Wünsche für die Zukunft ein - Eine glückliche Familie zu gründen - gesund sein - sich selbst treu zu bleiben - Zeit zu haben - eine Gesellschaft, in der sich nicht alle gegenseitig bewerten ... Irgendwie, irgendwo, irgendwann, werden unsere Wünsche vielleicht in Erfüllung gehen…

Teresa Weiser

 

 

 

 

 

Ich jsem ja 1

 

 

 

 

Ich jsem ja 2

V duze

Tak jako diváci, i my sedíme v obrovském, kruhovém kinosále a čekáme. Jsme úplně vzadu. Nechceme, aby nás někdo zahlédl.

Ještě předtím, než přišlo publikum do sálu, jsme naši nervozitu zahnali pomocí několika jazykolamů: sechzig tschechischen Chemikern, die rechnerisch technische Schemata checken… stříkají stříbrnými stříkačkami přes třitisíce třista třicet tři stříbrných střech!

Zvenčí už slyšíme školní třídy, které čekají na to, aby si mohly sednout do barevných křesel kinosálu. Tak barevná jako křesla jsou také naše trička.

Pozorujeme, jak učitelé postrukují své žáky do řad. Mluví dobře německy? Nebo alespoň rozumí? Usadí se a jde se na to.

Lehce sestupujeme po schodech kinosálu kolem diváků, přitom předvádíme gesta, která představují naše budoucí přání a představy. Změna hudby. Běháme po jevišti. Stop, čekání, pauza. Pádíme po jevišti. Stop, čekání, pauza. Loudáme se po jevišti. Stop, čekání pauza. Chvátáme. Stop, čekání, pauza. Jako jeden velký organismus držíme spolu a společně se znovu začínáme pohybovat. Předáváme publiku vše, čím jsme se celý týden zabývali, a jim i nám pokládáme otázky týkající se naší budoucnosti. - "Jaký bude tvůj budoucí partner?" - "Jak se postavíš svým rodičům?" - "Kým chceš být?" Na jevišti je Přítomnost. Sama. Naplňuje prostor klidem. Přichází Kontrola a tančí s Kreativitou. Objevují se Vděčnost a Harmonie. Flexibilita a Intuice obklopují Přítomnost.

Na jevišti tančí mnoho rozličných hodnot. Doplňují se nebo jsou navzájem v opozici. Vzniká divoká spleť, která je přerušena vojenskou Kontrolou. Zformované loutky rázně pochodují, salutují, mají zaťaté pěsti. Bezmocně se oddávají dané choreografii tak, jako se poddáváme i my diktátu hodnot dnešní společnosti. Uvaleno zvenčí, námi přijímáno.

To celé ale pak prolomí Svoboda. Vyrazí a zabírá pódium celé pro sebe. Společnost ji pozoruje a ví, že svoboda existuje. Společnost považuje svobodu za jistotu a vůči svobodě proto zaujímá pasivní roli. Tolerance se připojila ke Svobodě, což není vždy tak jednoduché a představují obtížné vzájemné spojení.

Ale žádný strach, děti, věříme, že vše bude dobré. Objevuje se Naděje. Jak se dá bojovat proti strachu z budoucnosti? Začněte! Naděje a Sebevědomí vedou naše představy a přání do budoucnosti - vytvořit šťastnou rodinu - být zdravý - zůstat věrný sám sobě - ​​mít čas - společnost, v níž se všichni navzájem nehodnotí… Nějak, někde, někdy se naše přání snad stanou skutečností...

Teresa Weiser

 

Schwanenmostek...

Mit dem Oberthema Grenzen aka Hranice, machten wir, eine Gruppina von 16 Leuten, uns auf in das untergegangene Dorf Schwanenbrückl oder auf tschechisch Mostek, von dem heute nur noch die Brücke, eine alte Mühle und Reste von beispielsweise der Judenmauer Zeitzeugen sind.

Innerhalb von 6 Tagen, deren Tagesstunden gefüllt waren mit verschiedenen Vorträgen durch eingeladene Experten, Exkursionen und dem Verarbeiten der gesammelten Informationen in Szene und Gesang, sowie dem čojč-typischen Arbeitseifer, formten wir ein Theaterstück, das die Zuschauer (zumindest ein klein wenig) in die Vergangenheit zurück beförderte, in den Alltag der jüdischen Familie Getreuer und des ganzen Dorfes "Schwanenmostek" mit Einschluss von geschichtlichen Ereignissen.

Lucie Viktorin

  Schwanenmostek Baum

Schwanenmostek Gruppenfoto

Labutíbrückl...

 Díky hlavnímu tématu Hranice/ Grenzen, jsme se my, Gruppina 16 lidí, dostali do zaniklé vesničky Schwanenbrückl, nebo-li do českého Mostku, z níž dnes zůstal pouze most, starý mlýn, zbytky židovské zdi.

Během 6 dnů proběhly různé přednášky s pozvanými odborníky, exkurze, zpracovávali jsme nashromážděné informace pro tvorbu scén a písní, s typickou čojč horlivostí jsme tvořili divadelní hru, která diváky (přinejmenším trochu) odnesla do minulosti, do každodenního života židovské rodiny Getreuer a celé vesnice "Schwanenmostek" včetně historických událostí.

Lucie Viktorin

 

Europäischer Tag der Sprachen

Wisst ihr, dass es einen internationalen Tag der Sprachen gibt? Schon seit 17 Jahren fällt dieser Tag in Europa auf den 26. September. Die Feierlichkeiten zum Europäischen Tag der Sprachen fanden am 24. September 2018 an mehreren Orten, darunter auch in Pilsen statt. Hauptaustargungsort war die ausländische Bibliothek am Hauptplatz - und Čojč war mit dabei!

Am Stand des Vereins A BASTA! und Čojč begrüßten Iva Ellrodt und Jitka Eliášková die Schüler verschiedener Pilsener Grundschulen und Gymnasien. Insgesamt machten acht Schulklassen mit ihren Lehrer*innen bei unseren Angeboten mit. Nach einer Reihe von Čojč Spielen, mit dem Čojč-Wörterbuch und Germanismen, konnten sie ihre Kenntnisse der deutschen Sprache und neu gewonnene Schlagfertigkeit in weiteren Spielen direkt umsetzen.

Ziel des Europäischen Tages der Sprache ist es, Schüler zu motivieren, Fremdsprachen zu lernen, Mehrsprachigkeit und interkulturellen Verständigung zu stärken, Informationen über Reisen in der EU zu verbreiten und praktische Kenntnisse zu testen.

Čojč und A BASTA! danken der Studien- und Wissenschaftsbibliothek der Region Pilsen für die Einladung!

 

 

 

2018 09 24 europaeischer tag der sprachen 01

Evropský den jazyků

Víte, že existuje mezinárodní den jazyků? V Evropě spadá tento den již 17 let na 26. září. Oslavy Evropského dne jazyků probíhaly letos také v Plzni, a to 24.9.2018 hned na několika místech. Hlavním stanem byly zahraniční knihovny na náměstí Republiky 12 a Čojč bylo u toho!

Na stanovišti A BASTA! a čojč vítaly žáky a studenty ze ZŠ a gymnázií Iva Ellrodt a Jitka Eliášková. Celkem se s nabízenými aktivitami Čojčlandské kulturní sítě seznámilo 8 tříd různých plzeňských škol. Spolu i s jejich vyučujícími nahlédli prostřednictvím jazykově animačních a divadelně pedagogických aktivit do tajů čojčlandského slovníku, seznámili se s běžně užívanými germanismy a své znalosti němčiny a pohotovost uplatnili v několika pro ně nachystaných hrách.

Cílem Evropského dne jazyků je motivovat studenty učit se cizí jazyky, posilování mnohojazyčnosti a interkulturního porozumění, informovat o možnostech cestování v Evropské unii a vyzkoušet si praktické znalosti.

Čojč a A BASTA! děkují Studijní a vědecké knihovně Plzeňského kraje za pozvání!