Papír a Stift - Unsere Liebesgeschichte in zwei Teilen

 

Hluboká

Im Rathaus der Stadt ist unser Arbeitsraum. Wir schneiden Papier. Zerreißen es. Wickeln uns darin ein. Lassen es schweben. Bemalen es. Machen Musik. Es entsteht ein Rhythmus. Wir sind ein Team.

Wir besuchen das Verpackungsteam von Faber-Castell. Es sind hauptsächlich Frauen. Wir merken uns die Abläufe. Der Höhepunkt des Tages: wir bauen unseren eigenen Stift!

Was niemand weiß: Ein Holzfarbstift wird aus zwei Teilen geklebt. Die Mine wird dazwischen hineingeklebt. Aber wir stellen uns vor, dass man die Mine in das Loch im Holz hineingießt oder die fertigen Stifte aus dem Boden zieht nachdem sie 1 Jahr gereift sind. Was dachtest du?

Mine auf Papier. Das Gekritzel macht Geräusche. Wir sprechen Texte, die nach unserer Traumreise entstanden sind, im Rhythmus zur Musik. Aber nicht nur im Rhythmus hört es sich gut an. Das Ausprobieren macht es erst spannend für uns.

Auch Koh-I-Noor dürfen wir besuchen. Es ist überwältigend. Die Hitze. Die Lautstärke. Die Maschinen. Die Menschen. Der Fußboden, auf dem wir wie mit Schlittschuhen laufen, weil das Granit überall ist. Unsere Finger werden schwarz. Wir stürzen uns begierig auf den Müllcontainer. Jeder nimmt eine Hand voll goldener, grauer und bunter Minen.

Es wird so viel von Hand gemacht.

Am Tag der Aufführung geben wir unser Bestes. Wir arbeiten hart an den Maschinen. Wir sind die Maschinen. Eine Tanzpause dazwischen sorgt bei den Arbeitern in Brasilien für gute Stimmung.

Jetzt gibt es erst mal Pfannkuchen und dann Rollen wir unseren Papierhaufen in Papier um es am nächsten Morgen mit in den Bus nehmen zu können.


Hohenau

Es ist grün. Der Wald umgibt uns. Unser Morgentraining können wir dieses Mal auch draußen in der noch feuchten Wiese machen. Der Wind rauscht. Vögel zwitschern.

Wir haben einen Vormittag nur für uns. Jeder für sich. Nur der Wald und die Stille.

Obwohl jeder für sich war, habe ich das Gefühl, dass wir als Gruppe besser zusammenwachsen.

Jeder hat etwas Produktives im Wald gemacht: Es entstehen Kunstwerke, Geschichten und Gedichte. Manch anderer hat auch meditiert. Ich habe es genossen mir die von der Erde verdreckten Hände im kalten Bach abzuwaschen.

Wir lassen unsere neuen Eindrücke ins Stück miteinfließen. Wir werden selbst zum Wald und seinen vielen Stimmen.

Mehr als zwei Stunden können wir auch am Lagerfeuer unsere Stimmen in die Welt tragen. Es ist schön mitzusingen. Es sind meistens die gleichen, die mit neuen Liedern anfangen. Es gibt keine Pause dazwischen. Nur fröhliches Lachen.

Mittlerweile sind wir wie Papier und Stift. Wir gehören zusammen. Wir schreiben Ideen auf und falten die Szenen bis sie uns passen.

Der letzte Aufführungstag an der Hohnauer Schule. Uns kommen die Tränen.

Wasser löst das Papier auf. Unsere Erinnerungen bleiben.

Teresa Hartl

33685705 10156448875706340 3064866801042063360 o


Papír a Štift - Náš milostný příběh ve dvou částech

 Hluboká

Na městské radnici je naše pracovní místnost. Stříháme papír. Trháme ho. Balíme se do něj. Necháme ho, aby se vznášel. Malujeme na něj. Vytváříme hudbu. Vzniká rytmus. Jsme tým.

Navštívíme pobočku Faber-Castell. Nachází se zde převážně ženy. Všímáme si pracovních procesů. Vyvrcholení dne: vyrobili jsme si vlastní pastelku!

Co nikdo neví: dřevěná pastelka je slepena ze dvou částí. Tuha je vlepena mezi ně. My si ale přestavujeme, že se tuha vlévá do otvoru ve dřívku, nebo že se hotové tužky tahají po jednom roce zrání ze země. Co si myslíš ty?

Tuha na papíře. Čmárání dělá zvuky.

Tvoříme texty, které vznikají po našem výletu do snů, v rytmu hudby. Zní dobře nejen v rytmu. Zkoušení je teprve ta správná zábava.

Navštívili jsme také Koh-I-Noor. Je to ohromující. Horko. Hluk. Stroje. Lidé. Podlaha, na které se kloužeme jako na bruslích, protože je pokryta granitem. Černé jsou i naše prsty. Vrháme se dychtivě na kontejner s odpadem. Každý si odnášíme hrst zlatých, šedých a barevných tuh.

Dělá se toho tolik ručně.

V den představení ze sebe vydáváme to nejlepší. Pracujeme tvrdě na strojích. Jsme stroje. Taneční přestávka pracovníků v Brazílii přispívá k dobré náladě.

Teď si dáme palačinky a pak balíme naši hromadu papírů do papírové role, abychom ji mohli další den vzít s sebou do autobusu.

 

Hohenau

Je tu zeleno. Obklopuje nás les. Naši ranní rozcvičku provádíme venku na ještě mokré louce. Šumí vítr. Cvrlikají ptáci.

Dopoledne máme pouze pro sebe. Každý sám pro sebe. Pouze les a ticho.

I když jsme byli každý sám se sebou, mám pocit, že nás to jako skupinu stmelilo.

Každý v lese vytvořil něco produktivního: vznikají umělecká díla, příběhy a básně. Někteří meditovali. Ruce jsem měla špinavé od země, vychutnávala jsem si jejich mytí v chladném potoce.

Necháváme naše nové dojmy proniknout do představení. Sami se stáváme lesem včetně jeho mnoha zvuků.

Více než dvě hodiny zpíváme kolem táboráku a posíláme tak do světa také naše hlasy. Je hezké zpívat. Obvykle jsou to stejní lidé, kteří začínají nové písně. Bez pauzy mezi nimi. Jen veselý smích.

Mezitím jsme jako papír a tužka. Patříme k sobě. Sepisujeme nápady a skládáme scény, dokud nejsme spokojeni.

Poslední den našeho představení ve škole v Hohenau. Přicházejí naše slzy.

Voda rozpouští papír. Naše vzpomínky zůstávají.

Teresa Hartl