Im Regenbogen

Wie Zuschauer sitzen wir im riesigen, runden, regenbogenfarbenen Kinosaal und warten. Ganz hinten. Noch wollen wir nicht gesehen werden.

Bevor das Publikum in den Saal hereingelassen wird, lenken wir uns von unserer Nervosität mit Zungenbrechern ab. Neben den sechzig tschechischen Chemikern, die rechnerisch technische Schemata checken, schießen dreihundertdreiunddreißig silberne Spritzpistolen über dreihundertdreiunddreißig silberne Dächer.

Von draußen hören wir schon die Schulklassen, die darauf warten, sich in die bunten Sessel des Kinosaals setzen zu können. So farbenfroh wie die Sessel sind auch unsere T-Shirts.

 

 

 

 

 

Ich jsem ja 1

V duze

Tak jako diváci, i my sedíme v obrovském, kruhovém kinosále a čekáme. Jsme úplně vzadu. Nechceme, aby nás někdo zahlédl.

Ještě předtím, než přišlo publikum do sálu, jsme naši nervozitu zahnali pomocí několika jazykolamů: sechzig tschechischen Chemikern, die rechnerisch technische Schemata checken… stříkají stříbrnými stříkačkami přes třitisíce třista třicet tři stříbrných střech!

Zvenčí už slyšíme školní třídy, které čekají na to, aby si mohly sednout do barevných křesel kinosálu. Tak barevná jako křesla jsou také naše trička.

 

Wir beobachten, wie die Lehrerinnen und Lehrer ihre Schülerinnen und Schüler in die Reihen schieben. Ob sie wohl deutsch sprechen? Oder zumindest verstehen?

Sie sitzen und es geht los.

Wir schweben die Treppen des Kinosaals herunter an den Zuschauern vorbei mit Gesten, die unsere Zukunftswünsche und -vorstellungen darstellen. Musikwechsel. Wir laufen über die Bühne. Halt, warten, Pause. Wir rennen über die Bühne. Halt, warten, Pause. Wir schlendern über die Bühne. Halt, warten, Pause. Wir sputen über die Bühne. Halt, warten, Pause.

Wie ein großer Organismus halten wir gemeinsam an und setzen uns gemeinsam wieder in Bewegung. Wir übergeben dem Publikum alles, womit wir uns die Woche über beschäftigt haben und stellen ihnen und uns Fragen über unsere Zukunft. - „Wie wird dein zukünftiger Partner sein?“ - „Wie wirst du später deinen Eltern gegenüberstehen?“ - „Wer willst du sein?“ - Die Präsenz steht auf der Bühne. Allein. Sie füllt den Raum mit Ruhe.

Die Kontrolle kommt hinzu und tanzt mit der Kreativität. Dankbarkeit und Harmonie treten auf. Flexibilität und Intuition umranden die Präsenz. Viele unterschiedliche Werte tanzen über die Bühne. Sie ergänzen sich oder stehen in Opposition zueinander. Ein wildes Durcheinander entsteht, dass von einer strikten militärischen Kontrolle durchbrochen wird. Marionetten in Formation tanzen im Gleichschritt, sie salutieren, die Fäuste geballt. Willenlos folgen sie der vorgegebenen Choreographie, wie auch wir dem Diktat der Werte der heutigen Gesellschaft folgen. Von außen auferlegt, von uns angenommen.

Doch dann durchbricht die Freiheit das Ganze. Sie bricht aus und nimmt die Bühne für sich ein. Die Gesellschaft blickt zu ihr, weiß dass die Freiheit da ist. Die Gesellschaft ist sich der Freiheit sicher und nimmt deshalb nur eine passive Rolle gegenüber der Freiheit ein. Die Toleranz gesellt sich zur Freiheit, was nicht immer einfach ist und ein schwieriges Aufeinander-Zugehen darstellt.

Aber keine Angst Kinder, wir glauben daran, dass es gut werden wird. Die Hoffnung tritt auf. Wie kämpft man gegen die Angst vor der Zukunft an? Anfangen! Hoffnung und Selbstbewusstsein leiten unsere Vorstellungen und Wünsche für die Zukunft ein - Eine glückliche Familie zu gründen - gesund sein - sich selbst treu zu bleiben - Zeit zu haben - eine Gesellschaft, in der sich nicht alle gegenseitig bewerten ... Irgendwie, irgendwo, irgendwann, werden unsere Wünsche vielleicht in Erfüllung gehen…

Teresa Weiser

 

 

 

 

Ich jsem ja 2

Pozorujeme, jak učitelé postrukují své žáky do řad. Mluví dobře německy? Nebo alespoň rozumí? Usadí se a jde se na to.

Lehce sestupujeme po schodech kinosálu kolem diváků, přitom předvádíme gesta, která představují naše budoucí přání a představy. Změna hudby. Běháme po jevišti. Stop, čekání, pauza. Pádíme po jevišti. Stop, čekání, pauza. Loudáme se po jevišti. Stop, čekání pauza. Chvátáme. Stop, čekání, pauza. Jako jeden velký organismus držíme spolu a společně se znovu začínáme pohybovat. Předáváme publiku vše, čím jsme se celý týden zabývali, a jim i nám pokládáme otázky týkající se naší budoucnosti. - "Jaký bude tvůj budoucí partner?" - "Jak se postavíš svým rodičům?" - "Kým chceš být?" Na jevišti je Přítomnost. Sama. Naplňuje prostor klidem. Přichází Kontrola a tančí s Kreativitou. Objevují se Vděčnost a Harmonie. Flexibilita a Intuice obklopují Přítomnost.

Na jevišti tančí mnoho rozličných hodnot. Doplňují se nebo jsou navzájem v opozici. Vzniká divoká spleť, která je přerušena vojenskou Kontrolou. Zformované loutky rázně pochodují, salutují, mají zaťaté pěsti. Bezmocně se oddávají dané choreografii tak, jako se poddáváme i my diktátu hodnot dnešní společnosti. Uvaleno zvenčí, námi přijímáno.

To celé ale pak prolomí Svoboda. Vyrazí a zabírá pódium celé pro sebe. Společnost ji pozoruje a ví, že svoboda existuje. Společnost považuje svobodu za jistotu a vůči svobodě proto zaujímá pasivní roli. Tolerance se připojila ke Svobodě, což není vždy tak jednoduché a představují obtížné vzájemné spojení.

Ale žádný strach, děti, věříme, že vše bude dobré. Objevuje se Naděje. Jak se dá bojovat proti strachu z budoucnosti? Začněte! Naděje a Sebevědomí vedou naše představy a přání do budoucnosti - vytvořit šťastnou rodinu - být zdravý - zůstat věrný sám sobě - ​​mít čas - společnost, v níž se všichni navzájem nehodnotí… Nějak, někde, někdy se naše přání snad stanou skutečností...

Teresa Weiser