Retro-SpekceBlick DílTeil 1: Tsch(č)ernobyl

Wie's eine Teilnehmerin sieht

Bumm. Es kracht gewaltig. Ja, am 30. April 1968 havarierte in der Ukraine ein Kernkraftwerk. Und das war das Thema des Projekts, das vom 28.6.-5.7.2014 in Wunsiedel stattfand. Insgesamt nahmen an dem Projekt 13 junge Leute aus Böhmen und Bayern teil. Wir haben uns mit verschiedenen Fragen befasst: Atomenergie, ja oder nein?  Falls ja, dann mit welchem Ziel? Welche Informationen hatte die Bevölkerung über die Katastrophe? Oder: Gab es irgendwelche Folgen und Auswirkungen dieser Havarie? Und viele weitere.

Unsere Fragen beantworteteten Zeitzeugen, zum Beispiel die Vorsitzende des Staatsamtes für Kernkraftsicherheit Ing. Dana Drábová oder der örtliche Politiker und Wildhüter in einem, Jürgen Fraas. Schließlich haben wir die Archive in Cheb und Marktredwitz nach Informationen über die zeitgenössischen Medien durchsucht. Die Ergebnisse unserer Forschung haben wir in eine Theaterinszenierung umgewandelt. Die Aufführung brachte einen Erfolg ein, und animierte die Zuschauer sogar so stark, dass sie sich aktiv an der anschließenden Diskussion über Kernenergie beteiligten.

Ich schätze das Projekt sehr. Es traf sich eine ideale Gruppe, die Lust zum Arbeiten hatte. Gemeinsam haben wir eine Superwoche erlebt, in der wir Deutsch und Tschechisch geübt (gegenseitig haben wir uns neue und interessante Vokabeln beigebracht, die zum Thema passten), verschiedene Theaterszenen geprobt und uns mit Körpersprache und weiteren Themen befasst haben. Und falls ihr noch schwankt, ob ihr zu einem Projekt fahren solltet, rate ich euch nur eines: Versucht es ruhig, ihr werdet es nicht bereuen.

Zuzka Krejsová

 

Wie's ein Zuschauer sieht

Wir gehen die Treppe zwei Ebenen hinab in den Raum hinein, wo gleich die Aufführung stattfinden wird – Tagungsraum 1 und 2 der Jugendherberge Wunsiedel – und werden dort an der Türschwelle von Míša begrüßt und eingeladen, Platz auf einem der vielen, noch leeren kleinen Holzstühle zu nehmen.

Es gibt in dem Raum gar keine richtige Bühne. Der Raum ist längs einfach in zwei Hälften eingeteilt: In der einen befinden sich die Schauspieler, in der anderen Hälfte die Zuschauer, auf ihren Holzstühlen sitzend. In der Breite ist nicht viel Platz: Die 12 Schauspieler füllen den vorhandenen Raum aneinandergereiht gut aus. Dafür ist die Akustik günstig: Die holzverkleideten Wände ermöglichen uns ein ausgezeichnetes Hörerlebnis: Fast jeder Laut, fast jedes Wort ist verständlich. Umso eindringlicher wird der allererste akustische Eindruck beim Betreten des Raums: Das Rauschen aus dem Lautsprecher. Wir hören Radiointerviews mit Jugendlichen. Es wird über Strahlung gesprochen: über „Pilze, die man nicht essen soll…“. Oder: „In der Nähe von Atomkraftwerken durfte man keine Früchte vom Obstbaum essen“.

Während wir die Stimmen aus dem Radio hören, sehen wir die Schauspieler am Boden am hinteren Ende und Rand des Bühnenbereichs in depressiver Haltung knien, alle komplett in Schwarz gekleidet. Ich habe den Eindruck, als hätte das Theaterstück bereits begonnen.
Während allmählich der Klang des Radios verebbt, beginnen die Schauspieler im Chor zu summen. Sie summen eine Melodie in Moll, noch immer in ihrer Haltung verharrend.

Der Chor wird lauter und beginnt aufzustehen. „Kdyz máš moc... - „...musst Du an das Wohl aller denken.“ Die Schauspieler stehen und sprechen laut: „Hey“! Alle treten ab.

Auf der rechten Seite der Bühne sitzen drei Schauspieler im Dreieck zusammen, auf dem Boden verbunden mit ihren Händen. Eine Weitere sitzt in ihrer Mitte und bewegt den Oberkörper kreisend vor-links-zurück-rechts. Auf der linken Seite der Bühne sehen wir ein paar Wissenschaftler. „Heute – HEUTE – wird ein großer Tag! Heute wollen wir DEN TEST durchführen.“ Der Kernreaktor dreht sich schneller und wird größer. „Was tut ihr da?" Der von den Spielern dargestellte Kernreaktor fliegt auseinander. Die am Boden liegenden Schauspieler werden von der Bühne weggeräumt.

Wieder die im Halbkreis am Boden hockenden Schauspieler. Sie richten sich allmählich auf und singen ihre Melodie, diesmal mit der Silbe „na“: „na na na na na na naaaaaa“. Sobald sie vollständig aufgestanden sind, beginnen sie miteinander zu schwätzen, allerdings bloß in ihrer Haltung, und singen immer lauter weiter. Das crescendo endet mit einem lauten „HEY!“ Alle treten ab.

Ein Mann: „Žádné Risiko. Ich gebe zu, dass die Katastrophe passiert ist, ale žádné risiko.“ Zwei Frauen (gleichzeitig): „Gib uns Informationen!“ Beide halten eine Zeitung in der Hand. Weitere Personen: (eine liest Zeitung) „Informace Cernobyl...“. (Eine weitere): „Cože? - Co budeme dělat?? – Říct – Neříct?“

„Můžeme dostat mlíko??“ Zwei Familien frühstücken, eine sitzt in der linken, die andere in der rechten Hälfte der Bühne. Sie sitzen an ihrem Tisch und führen alltägliche Frühstückskonversation. Es wird auch Zeitung gelesen. Dabei ist allerdings keiner irgendwie aufgeregt, beunruhigt oder überhaupt aus dem emotionalen Gleichgewicht geraten: Im Gegenteil, auf mich wirken sie alle  äußerst gelangweilt. - „Ja, zeig mal her: da steht was mit 'Atomkraftwerk'“.  - (Einer liest): „Trotz des radioaktiven Regens ist die Milch nicht lebensmittelschädlich“. - (Gelangweilt) „Ich schalt' mal den Fernseher ein, vielleicht kommt was drüber“. Beide Familien bekommen Besuch. - „Máme všechno v pohodě? -„Ja, alles ok“. Alle sind im Freeze, bis auf zwei Mädchen, die am äußersten rechten Ende der Bühne seilhüpfen. Das Radio mit dem starken Rauschen vom Anfang des Stückes beginnt wieder. „KOMMT REIN!“, schreit plötzlich die Familie unisono. Alle gehen von der Bühne.

Ein Tisch kommt auf die Bühne, die Präsidenten der Ukraine und der Tschechischen Republik und die Bundeskanzlerin der Bundesrepublik Deutschland sitzen dort – das erfahren wir von zwei Moderatorinnen. Alle drei kommen zu Wort. Zum Beispiel die Bundeskanzlerin: - „Was denken Sie, Frau Dr. Merkel?“ Frau Merkel spricht in diplomatischen Floskeln und faltet dabei die Hände in der für sie sehr typischen Art. Die Szene hört abrupt auf; die Schauspieler jedoch morphen in ihre Haltung aus der Szene mit dem Kernreaktor-Test hinein. (Fröhlich) - „Guten den“! - „Dobrý Tag.“ - „Alles gut?“ -(Selbstbewusst) - „Všechno v pohodě!“-„Hast du gut geschlafen? -„Gut, spala jsem dobře.“ - „Heute ist ein guter Tag! Heute werden wir DEN TEST durchführen.“ Der Kernreaktor macht diesmal Geräusche: Er summt laut, wird immer lauter – und lauter – und plötzlich friert alle Bewegung ein.

Die Schauspieler gehen in die Haltung aus der ersten Szene, in derselben Position – im Halbkreis hinten am Bühnenrand – und mit derselben depressiven Emotion. Während sie ebenfalls wie in der ersten Szene sich allmählich aufrichten und nach vorne kommen, singen sie ihre Melodie in Moll, diesmal mit Text: „O-O-Oh, Černobyyyyyl. Das letzte Signal vor der Explosion.“ Ich spüre intuitiv, dass das Theaterstück jetzt endet, und tatsächlich beginnen sich die Schauspieler nun in einer Reihe aufzustellen und zu verneigen und ihren aus meiner sicht sehr verdienten und lange anhaltenden Applaus zu bekommen.

Das Theaterstück hat mich beeindruckt. Die ganze Zeit über hielt es eine andauende Spannung aufrecht, die von klarer und aufs Wesentliche reduzierter (teils geradezu minimalistischer) Haltung und Gestik, Emotion und Bewegung sowie verbaler Äußerung (Dialoge) getragen und durch Wiederholungen noch verstärkt wird. Das Stück lebt andererseits von seiner zeitlichen Struktur: Die Szenen zeigen nur wenige, ausgewählte Ereignisse oder Alltagsausschnitte; dadurch entstehen zeitliche Lücken. Diese, in Verbindung mit den Zeitsprüngen und Wiederholungen, fordern die Zuschauer heraus, selbst eine (richtige?) zeitliche Ordnung zu rekonstruieren. Das Stück lebt besonders von dem, was es nicht zeigt: Das steigert die bereits beschriebene intensive Grundspannung, da es viel Spielraum für die eigene Fantasie, für Assoziationen, für Erwartungen, z.B. wie es weitergehen wird, lässt, aber zugleich eine kritische Distanz zum Gezeigten erzeugt.

In der anschließenden gemeinsamen Diskussion wurde ganz von alleine und kaum gelenkt von der Moderation der Regie fast vom gesamten Publikum sehr lebhaft auf verschiedensten Ebenen auf das Stück eingegangen – von der Frage, wie das Stück entstanden ist bis hin zur Frage, ob die Schauspieler das Atomkraftwerk in Temelin als beunruhigt empfinden oder ob sich ihr Umgang mit (Atom)energie durch das Projekt verändert hat.Was ist im Theaterstück vielleicht zu kurz gekommen?

Eine positive Vision. Andererseits gehört es gerade zur Stringenz des Stückes, dass konsequent alle Akteure – die Wissenschaftler, die Medien, die Bevölkerung, die Politiker – den Eindruck erwecken, dass sie der Atomkraft gegenüber ohnmächtig und wehrlos sind. In dieser Hinsicht ist Multiperspektivität nicht unbedingt die Stärke des Stückes – was allerdings für ein Projekt, in dem nur ca. 4,5 Tage für das Recherchieren (Archivbesuch, Zeitzeugeninterview) und das Entwickeln des Theaterstückes Zeit war, zuviel verlangt wäre.Was nehme ich aus der Aufführung mit? Die Erinnerung an eines der in der Deutlichkeit und Geschlossenheit seiner Aussage stärksten Čojč-Theaterstücke, das ich bislang gesehen habe.

Marcus Reinert

LOGO

Gruppe

Recherche

tschcernobyl

Kreis

Retro-SpekceBlick DílTeil 1: Tsch(č)ernobyl

Jak to vidí účastnice

Bum. Ozvala se obrovská rána. Ano, 30. dubna roku 1986 vybuchla na Ukrajině jaderná elektrárna. A to bylo téma projektu, který se konal 28.6 - 5.7.2014 v německém Wunsiedelu. Celkem se projektu zúčastnilo 13 mladých lidí z Čech a Bavorska.Zabývali jsme se různými otázkami typu: Atomová energie, ani či ne? Pokud ano, tak v jaké míře? Jaké informace měli o katastrofě obyčejní lidé? Anebo byly nějaké následky a důsledky této havárie? Jaké? A mnoho jiných.

Na naše otázky nám odpovídali doboví svědci, např. předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Ing. Dana Drábová, či místní politik, myslivec a učitel v jedné osobě Jürgen Fraas. Dokonce jsme navštívili archivy v Chebu a Marktdrewitzu a hledali informace z dobových médií. Výsledky našeho zkoumání jsme proměnili v divadelní inscenaci. Představení sklidilo úspěch, a dokonce diváky zaujalo natolik, že se aktivně zúčastnili diskuse o atomové energii.

Projekt hodnotím velice pozitivně. Sešla se super partička lidí, která měla chuť pracovat. Společně jsme prožili super týden, kdy jsme si procvičili němčinu a češtinu (vzájemně jsme učili nová a zajímavá slovíčka, která se hodila na naše téma), nacvičovali různé divadelní scénky, řeč těla a mnoho dalších. A pokud váháte jestli jet či nejet na nějaký projekt, tak Vám poradím jenom jedno. Určitě to zkuste a nebudete litovat.

Zuzka Krejsová

 

Jak to vidí divák

Jdeme po schodech do 2. poschodí do místnosti, kde za chvíli začne představení – do spojených seminárních místností 1 a 2 v mládežnické ubytovně ve Wunsiedelu – a na prahu už nás vítá Míša a zve nás, abychom se posadili na zatím neobsazené dřevěné židle.

Jeviště tu vlastně není. Místnost je jednoduše rozdělená na dvě poloviny: jedna půlka je pro herce, ve druhé jsou na dřevěných židlích usazení diváci. Moc místa tu není, všech dvanáct herců se postaví do řady vedle sebe a pro další už místo téměř nezbývá. Akustika je ale díky dřevěnému obložení stěn výborná a zážitek je opravdu vynikající – rozumět je snad každé hlásce, každému slovu. O to výrazněji divák vnímá úplně první akustický podnět, který se při vkročení do místnosti naskýtá: z šumějících reproduktorů rádia se linou zvuky rozhovorů s mladými lidmi. Mluví o záření, o „houbách, které bychom neměli jíst." Nebo že bychom „neměli jíst ani ovoce ze stromů v blízkosti jaderných elektráren."

Zatímco nasloucháme hlasům z rádia, přicházejí herci a podél provizorního jeviště padají na kolena do skleslých pozic, všichni v černém. Zdá se, že představení už začalo.Hlasy z rádia pomalu utichají a herci začínají něco sborově pobrukovat.Broukají mollovou melodii, stále ve stejných pozicích.

Broukání nabírá na síle a herci pomalu vstávají. - "Wenn du Macht hast... - "...musíš myslet na dobro všech." Všichni herci už stojí a zvolají nahlas: "Hej!" Všichni odchází. V pravé části jeviště tvoří trojúhelník tři sedící herci, držící se za ruce. Uprostřed jeviště sedí další herečka a krouží horní polovinou těla.  Nalevo je několik vědců. „Dnes – DNES – je významný den! Dnes provedeme TEST." Jaderný reaktor se točí čím dál rychleji a je čím dál větší. „Co to tam děláte?" Jaderný reaktor představovaný herci se rozletí na kousky po zemi a za chvíli už je odklízejí.

Herci opět sedí v půlkruhu ve dřepu. Postupně vstávají a zpívají stejnou melodii jako na začátku, tentokrát ale na slabiku „na": „na na na na na na naaaaaa." Když všichni stojí, začnou se mezi sebou bavit, nehýbají se ale z místa a zpívají čím dál hlasitěji. Crescendo zakončí hlasitým „HEJ!"
Všichni odchází.

Neznámý muž: „Kein riziko. Ano, přiznávám, stalo se neštěstí, aber kein riziko." Dvě ženy (současně): „Dej nám informace!"  Obě drží noviny. Další lidé: (jedna předčítá z novin)  „Informationen Tschernobyl..."  (Jiná)  – „Was – Was werden wir tun??? – Sagen – Nichts sagen?"

„Können wir Milch bekommen??" Dvě rodiny snídají, jedna sedí v levé půlce jeviště, druhá v pravé. Sedí u stolu a baví se mezi sebou jako obvykle. Někdo si čte noviny. Nikdo přitom není nervózní, neklidný, vlastně vůbec nepůsobí rozrušeně. Naopak, vypadá to, že se všichni nevýslovně nudí. (Znuděným hlasem) „Hele, tady píšou něco o 'jaderné elektrárně'." (Čte nahlas) „I přesto, že došlo k radioaktivnímu dešti, není mléko zdravotně závadné." (Znuděně): „Já zapnu televizi, třeba tam budou něco říkat." K oběma rodinám přijde návštěva. - „Ist alles ok?" - „Jo, všechno v pohodě." Kromě dvou dívek všichni znehybní. Dívky v pravém rohu jeviště skáčou přes švihadlo. Šumící rádio začne opět hrát. „DÁLE!" zvolá zničehonic celá rodina. Všichni odchází.

Na scéně se objeví stůl, kolem něj prezidenti Ukrajiny a České republiky a německá spolková kancléřka – jak nám vysvětlí dvě moderátorky. Všichni tři se postupně dostanou ke slovu. Třeba kancléřka: - „Co si myslíte Vy, paní Merkelová?" Paní Merkelová se vyjadřuje v diplomatických floskulích a skládá přitom svým charakteristickým způsobem ruce.Scéna najednou skončí a herci plynule přejdou do pozic, které zaujímali při zátěžovém testu.(vesele) – „Dobrý Tag!" (Přátelsky a uvolněně): „Guten den." - „Všechno v pohodě?" - (sebevědomě)  - „Alles gut!"- „Vyspala ses dobře?" - „Dobře, ich habe gut geschlafen."- „Dnes je dobrý den! Dnes provedeme TEST." Reaktor tentokrát vydává zvuky: nahlas bzučí hlasitěji – a hlasitěji – a najednou všichni znehybní.

Herci přechází do pozic z prvního obrazu, do stejného postavení – půlkruhu na zadním kraji jeviště – a se stejnou skleslostí. Stejně jako v první scéně se postupně zvedají, přicházejí dopředu a zpívají mollovou melodii, tentokrát na slova: „O-o-ó, Tschernobyyyyl. Poslední signál před výbuchem." Intuitivně vycítím, že tím hra končí, a herci se skutečně staví do řady, klaní se a publikum je odměňuje dlouhým a zaslouženým potleskem.

Hra na mě velmi zapůsobila. Po celou dobu představení se dařilo udržet diváky v napětí, především díky tomu, že gesta, emoce, pohyby i dialogy byly jasné a zredukované jen na to podstatné (dalo by se říci až minimalistické), což ještě zintenzivňovala několikerá opakování některých pasáží. Zároveň představení prospěla i jeho časová struktura: Scény zobrazují jen některé vybrané události či všednodenní obrazy, čímž vznikají časové mezery. Spolu s časovými skoky a opakováními tak tohle všechno nutí diváka, aby si sestavil svou vlastní (a správnou?) časovou osu.

Představení umocňuje především to, co v něm nevidíme: To stupňuje už tak intenzivní napětí, neboť zůstává dost prostoru pro divákovu fantazii, jeho asociace, očekávání, co se třeba bude dít dále, ale zároveň ponechává dostatečný kritický odstup.

V následné diskuzi se diváci, téměř bez nutnosti zásahů ze strany moderátorů, velmi živě a ze všemožných úhlů pohledu pustili do rozboru představení - od otázky, jak představení vznikalo, až po dotaz, jestli herce zneklidňuje jaderná elektrárna Temelín nebo zda se díky práci na projektu změnil jejich postoj k nakládání s (jadernou) energií.A co mohlo v představení dostat víc prostoru?

Pozitivní vize. Na druhou stranu to ale patří k logice samotného představení, že všichni aktéři bez výjimky (vědci, média, obyvatelstvo, politici) působí dojmem, že jsou proti jaderné elektrárně bezmocní a bezbranní. Z tohoto pohledu by se dalo podotknout, že pluralita pohledů nepatří k silným stránkám představení – u projektu, který měl jen asi čtyřia půl dne na rešeršní práce (návštěvy archivu, rozhovory s pamětníky) a vznik představení, by to ale byly příliš velké nároky. Co si z představení odnesu? Vzpomínku na představení, které bylo co do jednoznačnosti a uzavřenosti jedno z nejlepších od Čojč, co jsem zatím viděl.

Marcus Reinert, přeložila Eva Heczková

 

Stadt – geplant oder einfach nur gebaut?

Warum sind Städte so wie sie sind? Sind sie wild gewachsen oder steht hinter dem ganzen ein Plan? Und steht hinter diesem Plan vielleicht ein größeres Konzept oder gar eine Ideologie?

16 Jugendliche – acht Tschechen, acht Deutsche – sind neun Tage lang zusammengekommen, um sich diese Fragen zu stellen, Antworten zu finden, das ganze szenisch auszuarbeiten und auf die Bühne zu bringen. Dieser erste Teil des Projekts Urbanex fand in Weiden statt und hatte als einen Schwerpunkt das Viertel Stockerhut – seine Geschichte, seine Neuplanung und deren Umsetzung.

Es fand auch ein Tagesausflug  nach Nürnberg statt, wo zum einen durch das Reichsparteitagsgelände geführt wurde – faschistische Ideologie in Architektur gegossen. Zum anderen schlenderten die Teilnehmer durch die sich immer wandelnde Nürnberger Südstadt. Ein Höhepunkt dieses Ausflugs war mit Sicherheit der Besuch in einem stillgelegten Kaufhaus am Aufseßplatz. In diesem leeren Kaufhaus konnten die Teilnehmer auf vier Stockwerken die Atmosphäre dieses besonderen Ortes aufsaugen. Zum Abschluss genießen sie noch das abendliche Treiben auf dem Aufseßplatz mit seiner multikulturellen Gesellschaftsstruktur. Genügend Impulse für szenische Arbeit, Material für ein Theaterstück.
Die nächsten beiden Tage wurden die Eindrücke in Szenen verarbeitet, die von den Teilnehmern am Samstagabend an verschiedenen Orten im Stockerhut aufgeführt wurden. Der Stockerhut und sein Park, mit und in dem die Schauspieler eine Woche lang gearbeitet hatten, bildete die geeignete Umgebung und wurde ihnen zu einer Bühne.

Als sie sich am Montagmorgen am Bahnhof verabschiedeten, freuten sich sowohl die Teilnehmer als auch die Projektleiter, Nora Allerdings und Karel Hájek, dass es in drei Wochen in Plzeň weitergeht.

Město – s úmyslem nebo bez?

Proč jsou města taková, jaká jsou? Vyrostla jen tak nebo za tím vším stojí nějaký plán? A možná je za tím plánem ještě větší koncept nebo dokonce ideologie.

16 mladých lidí – 8 Čechů, 8 Němců – strávilo devět dní tím, že se právě těmito otázkami zabývalo. Nalezené odpovědi se poté snažili scénicky znázornit a přenést na jeviště. První část projektu UrbanEx proběhla v německém městě Weiden a zaměřila se na tamější čtvrť Stockerhut – její historii, přestavby a proměny. Mladí architekti se také na jeden den vydali do Norimberku, kde si prohlédli Norimberské tribuny – místo, kterému fašistická ideologie vtiskla svou tvář. Dále měli možnost prozkoumat stále se měnící norimberské Jižní město. Třešničkou na dortu celého výletu se stala návštěva opuštěného obchodního domu na Aufseßplatz. Tam se účastníci mohli nechat pohltit zvláštní atmosférou prázdného nákupního střediska. Po probádání všech čtyř pater si užili zbytek večera na Aufseßplatz, který je pověstný svým multikulturním prostředím. Za uplynulých devět dní  tak získali dostatek podnětů pro scénickou práci a materiálu pro divadelní hru.

Veškeré své dojmy a zážitky zpracovali do scén, které v sobotu večer představili na různých místech ve Weidenské čtvrti Stockerhut. Stockerhutský park a jeho okolí se tímto stal na krátký okamžik jevištěm a dějištěm příběhu překračujícího hranice. Když se v pondělí ráno museli rozloučit, těšili se nejenom účastníci, ale i projektoví vedoucí Eleonora Allerdings a Karel Hájek na blízké shledání – za tři týdny v Plzni.

Eva Brychtová

Joseph Jehlička

 

 

Ist es mir Buřt? - Nö!

Typische Situation in irgendeiner Innenstadt:

F: Hey Sie, unbeteiligter Passant, wollnse was gewinnen?
P: Na klar, muss i wos beantworten?
F: Genau! Was ist halb Gymnastik- und Tanzcamp, halb Selbsterkenntnisschmiede, halb Sprach- und Sprechkurs und klingt wie schmackhafte (Tofu)Wurscht?
P: Easy! Das neue Čojčprojekt Ist es mir Buřt? natürlich!
F: Gratulation! (*Ein Tusch ertönt.*) Sie gewinnen einen kleinen Bericht:

------------------------------

Am 20.04. schlossen 20 deutsche und tschechische junge Leute den zehntägigen ersten Projektteil von Ist es mir Buřt? mit der Vorpremiere ihres Theaterstücks ab. Kühe sterben und werden köstliches Frischfleich, doch den Kindern schmeckt es nicht. Leckere grüne, ungespritzte Äpfel bergen ungeahnte Gefahren. Oma gibt Nahrungs-Tipps, doch was ist an Verbranntem gesund und wie reinigt denn bitteschön Dreck den Magen? Wer gibt den Takt meines Fitnessprogramms vor,  ich oder die Weltgemeinschaft? Das Publikum war beeindruckt und interpretierte das Stück von „Müll macht nichts und man hat trotzdem Spaß“ bis „Der Tanz auf dem Müll ist genau unserer Wegwerfgesellschaft abgeschaut“, denn neben wilden Szenen füllte sich die Bühne allmählich mit beachtlichen Bergen von Plastikmüll, angefallen während der zehn Projekttage.
 
Das Stück in seiner jetzigen Fassung, Änderung strengstens vorbehalten, entstand in einem Mix aus Morgentraining, spontanen Einfällen und Improvisationen mit Stimme und Mülltüten und bietet nur einen dramaturgisch vorzüglich abgeschmeckten Ausschnitt aus dem Berg der vorhandenen Szenen.

Ein Teilnehmer zählt auf: „Wir springen, tanzen, akrobatisieren wie wild, sind Tiere, sind Nahrung, sind Menschen mit ratgeberischer Verwandtschaft, tanzen wieder, mehr können wir Erdenwesen nicht leisten.“ Er schweigt bedächtig. Da mischt sich eine schnarrende Wissenschaftlerstimme ein: „Um diesene Dinge entstehen zu lasse, brauchmer a guade kreative Atmosphäre.“ Es ist der bekannte, aber angeblich (Lüge!) erfundene Čojčwissenschaftler Professor Dr. Dr. h.c. Brunhold Sch. (schon einmal von den Cojc-News interviewt). „Jo mei, des is fei a grundlegende Alltogsüberwindung und Gschmeidischwerdung, die i übrigens als erschte derer Wissenschoftler messbar gmocht hobts. Erscht müssmer derer gonzen Verspannungen lösen, vermittels der natürlichen Theaterwucht, bevor mer uns wos Gscheits aasdenkan kennerts.“ Mit diesen Worten entschwebt der Professor in seine Denkwolke. Schon ist der Aufzähler wieder zur Stelle: „Wir haben z.B. ein revolutionäres Restaurantbestellsystem entwickelt, wir rappen, singen, laufen, kriechen und sitzen.“ Nun gehen ihm die Bewegungsverben aus und er fügt im Davongehen hinzu: „Jenseits vom Alltag ist alles möglich.“

Die schwierige Frage nach dem richtigen, gesunden Lebensstil beantwortet das Ensemble ein wenig am 6.7. abends in Písek, am 8.7. vormittags in Deggendorf, am 9.7. abends und 10.7. vormittags in Zwiesel.

Auch in der Projektpause beschäftigen sich die Teilnehmer weiter mit dem Projekt, indem sie ihre Vorsätze (z.B. täglich Obst essen oder bestimmten Sport treiben) einzuhalten versuchen und ihre Erfahrungen dann im Juli in das Theaterstück einbauen. Auf https://www.facebook.com/istesmirburt/ gibt es bis dahin Informationen und Fotos vom ersten Projektteil.

DSC00557

DSC00800

 DSC00277-SMILE

DSC03285

Je mi to Buřt? - Nope!

Typická situace v nějakém městě:

O: Hej Vy, nezúčastněný chodče, chcete něco vyhrát?

Ch: No samo, je potřeba zodpovědět nějakou otázku?

O: Přesně tak! Co je to: napůl gymnastický a taneční kemp, napůl kovárna sebepoznání, napůl kurz jazyka a mluvy a zní to jako chutný (tofu)buřt?

Ch: Easy! To je stopro nový čojčprojekt Ist es dir Buřt!

O: Gratulujeme! (*Ozve se fanfára.*) Vyhráváte krátkou reportáž:

------------------------------

20. dubna uzavřelo 20 mladých lidí z ČR a z Německa první desetidenní část projektu Je mi to Buřt? předpremiérou své divadelní hry. Krávy umírají a stanou se dobroučkým čerstvým masem, ale dětem to nechutná. Výborná zelená jablka vypěstovaná bez postřiku skrývají nenadálé nebezpečí.  Babička dává rady ohledně stravování, ale co je na spáleninách zdravé a jak  prosímvás čistí špínu žaludek? Kdo udává takt mého fitness programu, já nebo společnost světová společnost?

Zasažené publikum interpretovalo divadelní kousek různě - od „odpad nám nevadí, člověk se stejně baví“ až po "tanec na odpadcích je přesně naše konzumní společnost", protože kromě divokých scén se jeviště notně zaplnilo kupami plastového odpadu, nashromážděného během 10 dnů projektu.

Momentální podoba představení (změny vyhrazeny) vznikla ze spojení ranního tréninku, spontánních nápadů a improvizace s hlasem a odpadkovými  pytly a nabízí dramaturgicky znamenitě okořeněnou ukázku z hromady vytvořených scén.

Účastník vypočítává: „Skákáme, tančíme, děláme akrobacii jako diví, jsme zvířata, jídlo, lidi příbuzní s poradci, opět tančíme, víc už si jako lidské bytosti nemůžem vykonat.“ Obezřetně mlčí. Tu se vmísí skřípající hlas vědce: „Aby mohly tyto věci vzniknout, potřebujeme dobrou kreativní atmosféru.“ Je to znamý, ale údajně (lež!) smyšlený čojč-vědec Profesor Dr. Dr. h.c. Brunhold Sch. (již jednou v interview v Čojč-zprávách).

„Nojóno, to je přece základní překonání všednosti a zakrnělosti, které jsem ostatně oboje jako první z vědců změřil. Nejdříve musíme uvolnit všechny křeče a napětí pomocí přírodní divadelní síly, než něco chytrého vymyslíme.“ S těmito slovy se profesor vznesl do mraků své mysli. A už je tu zase vyjmenovávač: „Vyvinuli jsme například revoluční systém objednávek v restauraci, rapujeme, zpíváme, běháme, plazíme se a sedíme.“ Vypadávají z něho pohybová slovesa a k tomu ještě dodává: „Všechno je možné, když jste pryč od všedních dnů.“

Na těžké otázky o správném a zdravém životním stylu se ansámbl pokusí odpovědět 6.7. večer v Písku, 8.7. dopoledne v Deggendorfu, 9.7. večer a 10.7. dopoledne v Zwieselu.

Účastníci se však projektem nezabývají nejen přímo při setkání, ale i v pauzách mezi jednotlivými částmi projektu, kdy se snaží dodržovat své předsevzetí (např. jíst denně ovoce nebo sportovat), aby své zkušenosti potom mohli v červenci zahrnout do představení. Na facebooku už můžete najít informace a fotky z první části projektu: https://www.facebook.com/istesmirburt.

 

Ještě jedno pivo pro koberec!

»Nechci být vypíte!« Dass alkoholische Getränke Gefühle haben und nicht nur Tische sondern auch Stühle zu Helden werden können, ist eine der Erkenntnisse des letzten Wochenendes. Abgesehen von abseitigen seelischen Wirren verschiedenster Möbelstücke stand bei dem Projekt »Check Czech« in erster Linie das Erlernen und Erleben der tschechischen Sprache im Mittelpunkt.

Mit Unterstützung der tschechischen Teilnehmer lernten wir mal singend, mal sprechend deren Sprache kennen. Draža zeigte uns dabei nicht nur die wichtigen theoretischen Grundlagen sondern half uns auch diese mit spielerischen Interaktionen zu vertiefen. So erforschten wir nicht nur die düstere Theorie tschechischer Lehrbücher sondern auch die schillernde Innenstadt Pilsens und konnten hierbei das Gelernte in verschiedensten Situationen praktisch anwenden.

Eine dieser praktischen Übungen war eine Stadtrallye von Tandem, die uns unter anderem auf den höchsten Punkt der Stadt führte. Neben existenziellen Vokabeln wie Drahoslava (»teurer Ruhm«), parapet (»Fensterbrett«), uschovná zavazadel (»Gepäckaufbewahrung«) durften wir auch eher exotische Worte wie být (»sein«), mít (»haben«) und stát (»stehen, kosten«) kennenlernen. Zur weiteren Vertiefung des Gelernten verwandelten wir uns in tschechisch sprechende Möbelstücke. So geschah es auch, dass ein Teppich plötzlich unglaublichen Durst entwickelte und Tische und Stühle ihren unbändigen Heldenmut einsetzen mussten, um einem Bier das noch so junge Leben zu retten.

Wir freuen uns schon auf den zweiten Teil und falls ihr jetzt auch Lust gehabt habt, Czech zu checken seid im September herzlich dazu eingeladen.

Valentina Eimer, Joseph Jehlička


prostredek chech czech

Ještě jedno pivo pro koberec!

»Nechci být vypité!« To, že i alkoholické nápoje mají city a nejen stoly, ale i židle se mohou stát hrdiny, byl jeden z poznatků předposledního víkendu.

V duchu podivného duševního pomatení rozličného nábytku se nesl celý projekt »Check Czech«, který byl v první řadě zaměřen na to okusit a zažít český jazyk. Za pomoci českých účastníků jsme díky zpěvu i povídání poznávali jejich jazyk.

Dráža nám ukázala nejen důležité a teoretické základy, ale také nám vše pomohla prohloubit hravou interakcí. Tak jsme probádali nejen suchou teorii českých učebnic, ale i hýřící centrum Plzně a u toho v různých situacích prakticky použili to, co jsme se naučili.

Jedním z těchto cvičení byla i městská rallye Tandemu, která nás mimo jiné zavedla i na nejvyšší bod města.

Vedle životně důležitých slovíček jako Drahoslava, parapet a úschovna zavazadel jsme se seznámili i se spíše exotickými slovy jako být, mít a stát.Pro další upevnění toho, co jsme se naučili, jsme se proměnili v česky mluvící nábytek.

Koberec najednou dostal neuvěřitelnou žízeň a stoly a židle musely prokázat svou hrdinskou odvahu, aby pivem zachránily mladý život.

Už se těšíme na druhou část a pokud jste i Vy dostali chuť čekovat češtinu, jste k tomu v září srdečně zváni.

Valentina Eimer, Joseph Jehlička

 

Auf der Suche nach dem Tschoitsch-Tier

Ein Čojč-Tier erkennt man

  • an den Ohren, die sich in zwei Sprachrichtungen drehen,
  • der binationalen Nase und
  • den guten Gemeinsamkeitsaugen, die jene schnell erspähen.

 Ein Čojčtier schlüpft aus einem echten Nürnberger Ei. Dazu muss es ca. 14 Tage ausgebrütet werden, dann ein halbes Jahr ruhen und schlüpft endlich im November.

Die Lagerstätte dieser sehr empfindlichen Eier liegt in der vorurteilsarmen Atmosphäre eines besonders geschützten Ortes in der Nürnberger Vorstadt. Passenderweise heißt diese Schutzstätte „Das Ei“.

Zum Schutz vor neugierigen Blicken verstecken sich die Hüter der čojčen Eier hinter der geheimnisvollen Berufsbezeichnung „Theaterpädagoge“.

Das große Čojč-Schlüpfen im Herbst eines jeden Jahres ist ein großes Ereignis, zu dem die andere Čojč-Tiere aus ganz Europa anreisen, um die neuen mit Lob und Trará willkommen zu heißen.

 

 HledámeSuchen

NajdemeFinden

zweisprachrichtungsohren

UšíOhren
 Cojctierzvíre

PrvníErstes Foto

 

Hledáme čojč-zvíře.

Čojč-zvíře poznáte podle

  • uší, které se točí do dvou jazykových směrů,
  • binárodního nosu
  • a dobrých očí, ve kterých rychle naleznete sounáležitost.

 Čojč-zvíře se vylíhne z pravého norimberského vejce. Nakladení vejce trvá asi 14 dní, potom musí půl roku odpočívat a nakonec se v listopadu vylíhne.

Tato velice citlivá vejce jsou uložena v atmosféře bez předsudků, ve zvláště chráněném prostoru Norimberského předměstí. Tomuto prostoru se říká "Das Ei".

Aby byly uchráněny před zvědavýma očima, hlídají čojčová vejce strážci, ukrývající se pod tajemným názvem „divadelní pedagogové“.

Velké čojcové líhnutí je každoroční podzimní událost, na kterou přijedou ostatní čojč-zvířata z celé Evropy, aby přivítali nová zvířata fanfárami.

 

NosNase
 
OčiAugen

EkologickyÖkologisch chytréSchlau

 
Auf der Suche nach dem Cojc-Tier
Ein Cojc-Tier erkennt man an den Ohren, die sich in zwei Sprachrichtungen
drehen, der binationalen Nase und den guten Gemeinsamkeitsaugen, die jene
schnell erspähen.
Ein Cojctier schlüpft aus einem echten Nürnberger Ei. Dazu muss es ca. 14 Tage
ausgebrütet werden, dann ein halbes Jahr ruhen und schlüpft endlich im
November. Die Lagerstätte dieser sehr empfindlichen Eier liegt in der
vorurteilsarmen Atmosphäre eines besonders geschützten Ortes in der
Nürnberger Vorstadt. Passenderweise heißt diese Schutzstätte „Das Ei“. Um sich
vor neugierigen Blicken zu schützen verstecken sich die Hüter der cojcen Eier
hinter der geheimnisvollen Berufsbezeichnung „Theaterpädagoge“.
Das große Cojc-Schlüpfen im Herbst eines jeden Jahres ist ein großes Ereignis, zu
dem die Cojc-Tiere aus ganz Europa anreisen, um die neuen mit Lob und Trará
willkommen zu heißen.