Ich jsem jà!

Einfach die Augen schließen. Im Rhythmus mit der Musik sein. Sich ohne Anstrengung bewegen. Körper und Geist sind eine Einheit. Ich bin im hier und jetzt. Ich kann mich ausprobieren. Ich kann mit der Gruppe sein. Ich kann herausstechen. Ich kann alles sein. Ich bin ich.

Willst du unbeschwert tanzen? Dich dem Ausdruck hingeben?

Dann mach mit beim Sommerprojekt „Ich jsem já“ vom 31. August bis zum 9. September in Hof und Sokolov!

Egal ob deutsch oder tschechisch, Körpersprache versteht jeder…

Teresa Hartl

kumpanie flieg

Ich jsem já!

Zavři oči. Buď v rytmu s hudbou. Pohyb bez námahy. Tělo a mysl jsou jedno. Jsem tady a teď. Můžu to vyzkoušet. Můžu být se skupinou. Můžu vyniknout. Můžu být všechno. Já jsem já.

Chceš bezstarostně tančit? Oddat se?

Tak pojeď na letní projekt “Ich jsem já" od 31. srpna do 9. září v Hofu a Sokolově!

Bez ohledu na to, jestli umíš německy / česky. Řeči těla rozumí každý...

Teresa Hartl

 

Schwanenmostek!

Etwa 80 Zuschauer haben sich auf den Weg in den Wald gemacht.

Jung und Alt, alle sind wir gespannt, was die Teilnehmer von „Schwanenmostek“ über das vergessene Dorf Schwanenbrückl herausgefunden haben.

Gleich die erste Szene lässt uns Einblicke in das Gasthaus geben. Dort wurde getrunken und über die neuesten Ereignisse geredet. Feuerwehrmänner und ein abgebranntes Haus waren das aktuelle Thema - vor rund 80 Jahren.

Zur nächsten Szene gehen wir ein Stück in den Wald. Was wir erst später erfahren: Genau an den Schauplätzen, an denen die Szenen gespielt werden, standen auch früher die entsprechenden Häuser. Es waren etwa 55.

Da gab es zum Beispiel die Schule. Durch Expertenbefragungen und Recherchen können uns die Jugendlichen das Leben von damals detailgetreu nacherzählen. Sie sprechen von der strengen Schule, dem verständnisvollen Lehrer und dem Pausenbrot mit Gänsefett - das Lieblingsessen eines dort beheimateten Jungen.

Wir erkennen, dass sich die Gruppe auch mit dem jüdischen Glauben beschäftigt hat. Wir als Publikum werden beim gemeinsamen Schabbat - Tanz miteinbezogen, eine Klarinette spielt live und alle singen „hevenu schalom alejchem“. Dann werden die Familienmitglieder für ein Familienfoto zusammengerufen. Ein außergewöhnliches Ereignis zur damaligen Zeit!

Regina Gottschalk ist mit unter den Zuschauenden. Sie hat als weit entfernte Verwandte der einzigen jüdischen Familie in Schwanenbrückl ein Buch geschrieben, das eine wichtige Quelle der Projektteilnehmer war: „auf Nachricht warten“. Sie macht Fotos und Videos, um diese der letzten überlebenden Enkelin des damaligen Lebensmittelhändlers Getreuer nach Isael zu schicken.

Es beginnt zu regnen und wir gehen weiter durch den Wald. Das Dorf. Oder was davon noch übriggeblieben ist. Wir können nichts erkennen. Aber ein gewisses Gefühl von Respekt für diesen Ort begleitet uns.

Wir lassen uns später in der Abschlussrunde von den Entdeckungen der Teilnehmer berichten: Steine, Geschirr, Bäume, die damals schon hier standen, und sogar den Brunnen, von dem nur noch ein Loch im Boden die Existenz beweist, haben sie gefunden. Zwischen Brennnesseln und Dickicht.

Die letzte Station unserer Reise durch die Zeit ist das lang ersehnte Brückl. Im Regen wirkt das alles noch viel ergreifender. Im Wald klingen die Stimmen noch viel deutlicher nach.

„Hallelujah …          liebeláska…“

Und schon ist es vorbei. Wir beeilen uns und schützen uns im angrenzenden Pfadfinderlager vor den Wassertropfen. Die meisten der jungen „scouts“ waren mit dabei gewesen, einige sammeln jetzt Autogramme der SpielerInnen ein. Welten begegnen sich.

Noch einmal singen sie uns die Spieler ein Lied vom Ort, der zeitweise deutsch, zeitweise tschechisch war. Frau Gottschalk erzählt. Fragen, Antworten, Nachdenken. Unser Bewusstsein für Geschichte, die uns immer und überall umgibt, wächst.

Und schon fahren wir wieder nach Hause. So schnell vergeht die Zeit.

Teresa Hartl

 

 

 

 Schwanenmostek Aufführung2 verkleinert

 

 

 

schwanenmostek aufführung1

Schwanenmostek Wald

Schwanenmostek!

Přibližně  80 diváků se vydává cestou k lesu.

Mladí i staří, všichni jsme zvědaví, co vše účastníci "Schwanenmostek" zjistili o zapomenuté obci Schwanenbrückl.

Hned první scéna nám dovoluje nahlédnout do hostince. Pilo se a mluvilo o posledních událostech. Aktuálním tématem - před přibližně 80 lety - byli hasiči a vyhořelý dům.

K další scéně se přesouváme do lesa. Přesně v místech, kde se scény odehrávají, stávaly dříve domy. Bylo jich kolem 55. To se dozvídáme později.

Stávala zde například škola. Mladí herci nám mohou podrobněji vylíčit dřívější život, neboť hledali, ověřovali fakta a debatovali s odborníky na historii. Zmiňují se o přísné škole, o chápavém učiteli a svačině s husím sádlem - oblíbeným jídlem místního chlapce.

Je zřejmé, že se skupina mladých lidí zabývala také židovskou vírou. My diváci se zapojujeme do společného šabatského tance, k tomu nám naživo hraje klarinet a všichni zpíváme "hevenu schalom alejchem". Poté jsou členové rodiny voláni kvůli rodinné fotografii. Na tehdejší dobu jde o mimořádnou událost!

Regina Gottschalk je mezi diváky. Jako vzdálená příbuzná jediné židovské rodiny ve Schwanenbrückl napsala knihu “Čekání na zprávu”, ta byla pro účastníky projektu důležitým zdrojem. Paní Gottschalk fotografuje a natáčí videa, aby je poslala Isaele, poslední žijící vnučce tehdejšího obchodníka s potravinami jménem Getreuer.

Začíná pršet a my kráčíme lesem dál. Vesnice. Nebo spíše to, co z ní zbylo. Nic už nerozpoznáváme. Doprovází nás ale určitý pocit úcty k tomuto místu.

Později v kroužku diskutujeme s účastníky o jejich objevech: o kamenech, nádobí, stromech, které tu stály již tehdy. Dokonce nalezli i studnu, jejíž existenci dokazuje už jen díra v zemi. Mezi kopřivami a houštím.

Poslední zastávkou na naší cestě je dlouho očekávaný Brückl - kamenný mostek. V dešti působí vše ještě úchvatněji. Hlasy v lese znějí ještě jasněji. "Hallelujah ... liebeláska ..."

A je po všem. Spěcháme a před kapkami deště se schováváme v blízkém skautském táboře. Přítomna byla většina mladých “scouts”, někteří ještě sbírají autogramy od hereček. Lidé se schází.

Ještě jednou nám herci zpívají píseň z místa, které bylo občas německé, občas české. Paní Gottschalk vypráví. Otázky, odpovědi, úvahy. Naše povědomí o historii, která nás obklopuje vždy a všude, roste.

Jedeme zpět domů.

Čas plyne tak rychle.

Teresa Hartl

 

Schwanenmostek...

Mit dem Oberthema Grenzen aka Hranice, machten wir, eine Gruppina von 16 Leuten, uns auf in das untergegangene Dorf Schwanenbrückl oder auf tschechisch Mostek, von dem heute nur noch die Brücke, eine alte Mühle und Reste von beispielsweise der Judenmauer Zeitzeugen sind.

Innerhalb von 6 Tagen, deren Tagesstunden gefüllt waren mit verschiedenen Vorträgen durch eingeladene Experten, Exkursionen und dem Verarbeiten der gesammelten Informationen in Szene und Gesang, sowie dem čojč-typischen Arbeitseifer, formten wir ein Theaterstück, das die Zuschauer (zumindest ein klein wenig) in die Vergangenheit zurück beförderte, in den Alltag der jüdischen Familie Getreuer und des ganzen Dorfes "Schwanenmostek" mit Einschluss von geschichtlichen Ereignissen.

Lucie Viktorin

  Schwanenmostek Baum

Schwanenmostek Gruppenfoto

Labutíbrückl...

 Díky hlavnímu tématu Hranice/ Grenzen, jsme se my, Gruppina 16 lidí, dostali do zaniklé vesničky Schwanenbrückl, nebo-li do českého Mostku, z níž dnes zůstal pouze most, starý mlýn, zbytky židovské zdi.

Během 6 dnů proběhly různé přednášky s pozvanými odborníky, exkurze, zpracovávali jsme nashromážděné informace pro tvorbu scén a písní, s typickou čojč horlivostí jsme tvořili divadelní hru, která diváky (přinejmenším trochu) odnesla do minulosti, do každodenního života židovské rodiny Getreuer a celé vesnice "Schwanenmostek" včetně historických událostí.

Lucie Viktorin

 

Europäischer Tag der Sprachen

Wisst ihr, dass es einen internationalen Tag der Sprachen gibt? Schon seit 17 Jahren fällt dieser Tag in Europa auf den 26. September. Die Feierlichkeiten zum Europäischen Tag der Sprachen fanden am 24. September 2018 an mehreren Orten, darunter auch in Pilsen statt. Hauptaustargungsort war die ausländische Bibliothek am Hauptplatz - und Čojč war mit dabei!

Am Stand des Vereins A BASTA! und Čojč begrüßten Iva Ellrodt und Jitka Eliášková die Schüler verschiedener Pilsener Grundschulen und Gymnasien. Insgesamt machten acht Schulklassen mit ihren Lehrer*innen bei unseren Angeboten mit. Nach einer Reihe von Čojč Spielen, mit dem Čojč-Wörterbuch und Germanismen, konnten sie ihre Kenntnisse der deutschen Sprache und neu gewonnene Schlagfertigkeit in weiteren Spielen direkt umsetzen.

Ziel des Europäischen Tages der Sprache ist es, Schüler zu motivieren, Fremdsprachen zu lernen, Mehrsprachigkeit und interkulturellen Verständigung zu stärken, Informationen über Reisen in der EU zu verbreiten und praktische Kenntnisse zu testen.

Čojč und A BASTA! danken der Studien- und Wissenschaftsbibliothek der Region Pilsen für die Einladung!

 

 

 

2018 09 24 europaeischer tag der sprachen 01

Evropský den jazyků

Víte, že existuje mezinárodní den jazyků? V Evropě spadá tento den již 17 let na 26. září. Oslavy Evropského dne jazyků probíhaly letos také v Plzni, a to 24.9.2018 hned na několika místech. Hlavním stanem byly zahraniční knihovny na náměstí Republiky 12 a Čojč bylo u toho!

Na stanovišti A BASTA! a čojč vítaly žáky a studenty ze ZŠ a gymnázií Iva Ellrodt a Jitka Eliášková. Celkem se s nabízenými aktivitami Čojčlandské kulturní sítě seznámilo 8 tříd různých plzeňských škol. Spolu i s jejich vyučujícími nahlédli prostřednictvím jazykově animačních a divadelně pedagogických aktivit do tajů čojčlandského slovníku, seznámili se s běžně užívanými germanismy a své znalosti němčiny a pohotovost uplatnili v několika pro ně nachystaných hrách.

Cílem Evropského dne jazyků je motivovat studenty učit se cizí jazyky, posilování mnohojazyčnosti a interkulturního porozumění, informovat o možnostech cestování v Evropské unii a vyzkoušet si praktické znalosti.

Čojč a A BASTA! děkují Studijní a vědecké knihovně Plzeňského kraje za pozvání!

 

Papír a Stift - Unsere Liebesgeschichte in zwei Teilen

 

Hluboká

Im Rathaus der Stadt ist unser Arbeitsraum. Wir schneiden Papier. Zerreißen es. Wickeln uns darin ein. Lassen es schweben. Bemalen es. Machen Musik. Es entsteht ein Rhythmus. Wir sind ein Team.

Wir besuchen das Verpackungsteam von Faber-Castell. Es sind hauptsächlich Frauen. Wir merken uns die Abläufe. Der Höhepunkt des Tages: wir bauen unseren eigenen Stift!

Was niemand weiß: Ein Holzfarbstift wird aus zwei Teilen geklebt. Die Mine wird dazwischen hineingeklebt. Aber wir stellen uns vor, dass man die Mine in das Loch im Holz hineingießt oder die fertigen Stifte aus dem Boden zieht nachdem sie 1 Jahr gereift sind. Was dachtest du?

Mine auf Papier. Das Gekritzel macht Geräusche. Wir sprechen Texte, die nach unserer Traumreise entstanden sind, im Rhythmus zur Musik. Aber nicht nur im Rhythmus hört es sich gut an. Das Ausprobieren macht es erst spannend für uns.

Auch Koh-I-Noor dürfen wir besuchen. Es ist überwältigend. Die Hitze. Die Lautstärke. Die Maschinen. Die Menschen. Der Fußboden, auf dem wir wie mit Schlittschuhen laufen, weil das Granit überall ist. Unsere Finger werden schwarz. Wir stürzen uns begierig auf den Müllcontainer. Jeder nimmt eine Hand voll goldener, grauer und bunter Minen.

Es wird so viel von Hand gemacht.

Am Tag der Aufführung geben wir unser Bestes. Wir arbeiten hart an den Maschinen. Wir sind die Maschinen. Eine Tanzpause dazwischen sorgt bei den Arbeitern in Brasilien für gute Stimmung.

Jetzt gibt es erst mal Pfannkuchen und dann Rollen wir unseren Papierhaufen in Papier um es am nächsten Morgen mit in den Bus nehmen zu können.


Hohenau

Es ist grün. Der Wald umgibt uns. Unser Morgentraining können wir dieses Mal auch draußen in der noch feuchten Wiese machen. Der Wind rauscht. Vögel zwitschern.

Wir haben einen Vormittag nur für uns. Jeder für sich. Nur der Wald und die Stille.

Obwohl jeder für sich war, habe ich das Gefühl, dass wir als Gruppe besser zusammenwachsen.

Jeder hat etwas Produktives im Wald gemacht: Es entstehen Kunstwerke, Geschichten und Gedichte. Manch anderer hat auch meditiert. Ich habe es genossen mir die von der Erde verdreckten Hände im kalten Bach abzuwaschen.

Wir lassen unsere neuen Eindrücke ins Stück miteinfließen. Wir werden selbst zum Wald und seinen vielen Stimmen.

Mehr als zwei Stunden können wir auch am Lagerfeuer unsere Stimmen in die Welt tragen. Es ist schön mitzusingen. Es sind meistens die gleichen, die mit neuen Liedern anfangen. Es gibt keine Pause dazwischen. Nur fröhliches Lachen.

Mittlerweile sind wir wie Papier und Stift. Wir gehören zusammen. Wir schreiben Ideen auf und falten die Szenen bis sie uns passen.

Der letzte Aufführungstag an der Hohnauer Schule. Uns kommen die Tränen.

Wasser löst das Papier auf. Unsere Erinnerungen bleiben.

Teresa Hartl

33685705 10156448875706340 3064866801042063360 o


Papír a Štift - Náš milostný příběh ve dvou částech

 Hluboká

Na městské radnici je naše pracovní místnost. Stříháme papír. Trháme ho. Balíme se do něj. Necháme ho, aby se vznášel. Malujeme na něj. Vytváříme hudbu. Vzniká rytmus. Jsme tým.

Navštívíme pobočku Faber-Castell. Nachází se zde převážně ženy. Všímáme si pracovních procesů. Vyvrcholení dne: vyrobili jsme si vlastní pastelku!

Co nikdo neví: dřevěná pastelka je slepena ze dvou částí. Tuha je vlepena mezi ně. My si ale přestavujeme, že se tuha vlévá do otvoru ve dřívku, nebo že se hotové tužky tahají po jednom roce zrání ze země. Co si myslíš ty?

Tuha na papíře. Čmárání dělá zvuky.

Tvoříme texty, které vznikají po našem výletu do snů, v rytmu hudby. Zní dobře nejen v rytmu. Zkoušení je teprve ta správná zábava.

Navštívili jsme také Koh-I-Noor. Je to ohromující. Horko. Hluk. Stroje. Lidé. Podlaha, na které se kloužeme jako na bruslích, protože je pokryta granitem. Černé jsou i naše prsty. Vrháme se dychtivě na kontejner s odpadem. Každý si odnášíme hrst zlatých, šedých a barevných tuh.

Dělá se toho tolik ručně.

V den představení ze sebe vydáváme to nejlepší. Pracujeme tvrdě na strojích. Jsme stroje. Taneční přestávka pracovníků v Brazílii přispívá k dobré náladě.

Teď si dáme palačinky a pak balíme naši hromadu papírů do papírové role, abychom ji mohli další den vzít s sebou do autobusu.

 

Hohenau

Je tu zeleno. Obklopuje nás les. Naši ranní rozcvičku provádíme venku na ještě mokré louce. Šumí vítr. Cvrlikají ptáci.

Dopoledne máme pouze pro sebe. Každý sám pro sebe. Pouze les a ticho.

I když jsme byli každý sám se sebou, mám pocit, že nás to jako skupinu stmelilo.

Každý v lese vytvořil něco produktivního: vznikají umělecká díla, příběhy a básně. Někteří meditovali. Ruce jsem měla špinavé od země, vychutnávala jsem si jejich mytí v chladném potoce.

Necháváme naše nové dojmy proniknout do představení. Sami se stáváme lesem včetně jeho mnoha zvuků.

Více než dvě hodiny zpíváme kolem táboráku a posíláme tak do světa také naše hlasy. Je hezké zpívat. Obvykle jsou to stejní lidé, kteří začínají nové písně. Bez pauzy mezi nimi. Jen veselý smích.

Mezitím jsme jako papír a tužka. Patříme k sobě. Sepisujeme nápady a skládáme scény, dokud nejsme spokojeni.

Poslední den našeho představení ve škole v Hohenau. Přicházejí naše slzy.

Voda rozpouští papír. Naše vzpomínky zůstávají.

Teresa Hartl