Gleichberechtigung der Geschlechter in der tschechischen Grammatik? Auf keinen Fall!

Jedes Jahr um Ostern herum geistern in zivilisierten Staaten die barbarischen Osterbräuche in Tschechien durch die Medien, diese erschreckenden Berichte über Männer, die am Ostermontag alle Frauen in der Familie mit der Osterrute prügeln und dann durch das Dorf ziehen, um alle anderen Frauen genauso zu behandeln. Kein Wunder, dass die gesamte Osterfeier bei den Feministinnen nicht besonders beliebt ist.
Interessant ist, dass obwohl sich im deutsch-tschechischen Grenzgebiet die Traditionen oft vermischen, es diese auf der deutschen Seite der Grenze nicht gibt. Das sieht man sogar an der tschechischen Sprache, in der überhaupt keine Emanzipation verwurzelt ist und die trotzt die Sprachreformen im neunzehnten Jahrhundert die traditionelle Rollenverteilung beibehält.
In der tschechischer Grammatik, bei der Konjugation der Verben geht es genauso zu wie in einem traditionellem Haushalt von sagen wir so 1960, solange der Mann Fußball schaut und die Frau kocht, sind alle zufrieden. Das Männliche hat eigene Deklination und das Weibliche auch. So schauten die Männer damals 1960 Fußball (sledovali fotbal) mit i und die Frauen kochten (vařily) mit y.
Was aber passiert, wenn sich die Frauen emanzipieren und die Männer zwingen mit ihnen gemeinsam zu kochen. Dann fängt der Streit um die Dominanz im Haushalt an. Mit i oder mit y? Auf jedem Fall kann nur einen Sieger geben. Die Männer, für die es eine bittere Niederlage wäre, mit y zu kochen, setzen sich aber durch und bereiten die Speise im gleichberechtigtem Haushalt mit i zu.
Aber die tschechische Grammatik ist nicht nur in solchen Grenzfällen auf der Seite der Männer. Ein Beispiel: Da es ein viergängiges Mittagessen gibt, hilft bei der Vorbereitung auch die Tochter, genauso wie die zwei Schwestern der Ehefrau. Hier ist der Ehemann deutlich in der Unterzahl, vier zu eins. Er kann sich aber auf die grammatikalischen Regeln verlassen, die ganze große Familie kocht immer noch mit i, sodass man sieht, wer der Kopf der Familie ist.
So einseitig ist die Grammatik: im Plural in der Vergangenheit Männer immer mit i, Frauen mit y, aber gibt es in gemischten Gruppen einen einzigen Mann, gelten seine Regeln.
Das ist selbstverständlich ungerecht und reformbedürftig. Eine Möglichkeit wäre, die betroffene Verbform mit einem Schrägstrich zu schreiben, wie es man bei den gleichberechtigeren Substantiven macht, wie zum Beispiel Studenten/Innen oder Politiker/Innen. So könnte der Satz, dass die Köch/Innen kochten lauten "Kuchaři/řky vařili//y". Aber bis die Gesellschaft zu dieser politisch korrekter Variante gelingt, müssen sich die Feministen/Innen und Freunde/Innen der Emanzipation noch Mühe geben, die veralteten sprachlichen Strukturen aufzulösen.

 

Rovnoprávnost pohlaví v české mluvnici? Ani náhodou!

Každý rok kolem Velikonoc pobuřují civilizované státy zprávy v médiích o barbarských zvycích v Česku, kde muži zmlátí na Velikonční pondělí všechny ženy v domácnosti svazkem prutů a poté tánou vesnicí, aby tak terorizovali i ostatní žen. Není s podivem, že mezi feministicky založenými lidmi nejsou velikonoční svátky příliš v oblibě.
Zajímavé je, že ačkoliv se v česko-německém pohraničí často mísí tradice, tuhle na německé straně nenajdete. Na viněje česká řeč, ve které emancipace rozhodně není zakořeněná a i přes jazykové reformy z doby národního obrození si zachovává tradiční rozdělení rolí.
V české gramatice při ohýbání sloves to chodí stejně jako v tradiční domácnosti, řekněme z roku 1960, dokud muž sleduje fotbal a žena vaří, jsou všichni spokojeni. Muži mají svojí deklinaci a ženy také. Tak tehdy v roce 1960 muži sledovali fotbal s i a ženy vařily s y.
Česká řeč má ale své počátky hluboko v minulosti a tak nepočítá s tím, že by se ženy emancipovaly a donutily muže společně vařit. A tady začíná spor o mluvnickou dominanci v domácnosti. S i nebo s y? Tady může být v každém případě jenom jeden vítěz. Muži, pro které by bylo vařit s y hořkou porážkou se ale prosadí a tak se v rovnoprávné domácnosti připravují pokrmy stále s i.
Ale česká mluvnice není na straně mužů jen v takových sporných případech. Příklad: Protože bude servírováno čtyřchodové menu, pomáhá při vaření dcera a dvě manželčiny sestry. Teď stojí proti manželovi jasná převaha, čtyři na jednoho. Může se ale spolehnout na gramatická pravidla, celá velká rodina vaří stále s i, takže je poznat, kdo je hlavou rodiny.
Tak jednostranná je česká mluvnice: v množném čísle minulého času muži vždy s i, ženy s y, ale pokud je ve smíšené skupině jeden jediný muž, platí jeho pravidla.
To je samozřejmě nespravedlivé a vyžaduje reformu. Možnost by skýtalo psát dotyčné tvary slovesa s lomítkem, jak se to dělá u mnohem rovnoprávnějších podstatných jmen, jako student/ka nebo pracovník/ce. Tak by mohla věta o práci v kuchyni znít: "Kuchaři/řky vařili/y". Ale než se společnost dostane k této politicky korektnější variantě, musí se feministé/tky a přátelé/přítelkyně emancipace snažit, překonat tyto zastaralé struktury.

Martin Černý

 

Ein strahlender Blog

Blog o-zářeníIn den letzten Monaten hat sich Bayern auf einmal wieder verstärkt mit Tschechien beschäftigt. Aber nicht nur der Freistaat, sondern vor allem seine Einwohner. Normalerweise würde ich das sofort begrüßen, allerdings ist diese Art Beschäftigung wohl eher kein Grund zur Freude: Es sind vor allem Umweltschützer, die in der neueren tschechischen Geschichte nach Argumenten suchen – gegen den Ausbau des Atomkraftwerks Temelin. Die tschechische Regierung und Bevölkerung zeigte sich davon bisher eher unbeeindruckt, was den Unmut noch mehrt. Denn nachdem die schier endlose Debatte um das Abschalten der AKWs im eigenen Land beendet ist, wollten die meisten Atomkraftgegner wohl erst einmal Ruhe. Auf den Demonstrationen vor dem Regierungsbeschluss über die Abschaltungen der Atommeiler Deutschlands sah man nämlich ganze Familien, kleine Kinder, die eisenharten Profidemonstranten und Greepeaceaktivisten waren in der Unterzahl. Es ging vor allem um eins: keiner wollte oder will ein Atomkraftwerk oder ein atomares Endlager vor seiner Haustüre haben, dafür vertrauen die wenigsten der Sicherheit der Kraftwerke genug. Nach Tschernobyl war Japans großes Strahlenabenteuer nach dem Unfall im AKW Fukushima wohl der Tropfen (oder auch der Gartenschlauch), der das Fass zum Überlaufen brachte. Man kennt ja die Bilder: Panik, Hilf- und Ratlosigkeit. Wer alt genug ist, der kennt noch die Angst nach dem Super-GAU von 1986 in Tschernobyl. Strahlungsreste findet man auch in Bayern noch, in Pilzen etwa. Viele sehen Temelin als zweites Tschernobyl – gerade wegen der Nähe zur Grenze. Österreich ist nur 50, Bayern 60 Kilometer vom Kraftwerk weg. Seit Planungsbeginn gibt es Proteste aus beiden Ländern und auch aus Tschechien selbst. Wobei diese eine tendenziell bessere Meinung von Atomkraft haben als die Deutschen, man denke nur an die riesige Protestwelle gegen den Bau der Wiederaufbereitungsanlage Wackersdorf. Laut Kernphysiker und Atomkraftgegner Dalibor Strasky ist im Nachbarland dagegen der Protest gegen Atomkraft seit der Baugenehmigung des AKW Temelin 1999 fast ganz aus der Öffentlichkeit verschwunden. Und Tschernobyl hätten die meisten auch schon vergessen. Kein Wunder also, die Stimmung im Grenzgebiet nicht die beste ist. Vor allem wenn man bedenkt, dass der Wiederstand auch auf politischer Ebene abläuft. Vor allem die Grünen wettern natürlich gegen den Ausbau, aber auch die Landesregierung ist nicht unbedingt in Hochstimmung. Es geht auch darum, dass die deutschen Proteste in Tschechien angeblich nicht ernstgenommen werden. Das Problem ist natürlich, dass die Entscheidung nicht bei Deutschland oder Österreich liegt und beide auch gar keinen Einfluss nehmen sollten. Die tschechische Regierung kann auf tschechischem Boden so viele Kernkraftwerke bauen wie sie will und kein anderer Staat kann etwas dagegen unternehmen. Aber die Nachbarschaftsbeziehung wird dadurch sicher nicht verbessert. Der Streit um Temelin ist nur ein Beispiel dafür, wie viel Arbeit noch in eine vernünftige Kommunikation gesteckt werden muss. Und wie wichtig das Image eines Landes wirklich ist. Ich kenne einige ehemalige Mitschüler, die zur Zeit gar nicht so begeistert von unseren Nachbarn sind – das ist mehr als nur ein Schritt rückwärts in der deutsch-tschechischen Beziehung. Es gäbe so viel besseres an Tschechien mit dem man sich hierzulande beschäftigen sollte.

Blog o-záření

V posledních měsících se Bavorsko najednou opět zvýšeně zabývalo Českem. Ale nejenom politici, ale především jeho obyvatelé. V běžném případě bych to jen přivítala, ale tohle setkání nebyl vůbec žádný důvod k radosti: šlo hlavně o ochránce životního prostředí, kterí hledají argumenty proti výstavbě jaderné elektrárny Temelín. Česká vláda a obyvatelstvo působí dosud vskutku netečně, což nevoli na německé straně jen posiluje. Poté, co skončila téměř nekonečná debata o ukončení provozu jaderných elektráren ve vlastní zemi, chtějí mít všichni odpůrci atomové energie konečně vytoužený klid. Na demonstracích před usnesením vlády o vypínání německých reaktorů byly k vidění celé rodiny i s malými dětmi, kovaní demonstranti z povolání a Greenpeace aktivisté jen zřídka. Šlo především o jedno: nikdo nechtěl mít jadernou elektrárnu nebo uložiště radioaktivního odpadu přede dveřmi, natolik věří bezpečnostni elektráren jen málokdo. Po Černobylu byl únik záření v Japonsku po havárii v Fukušimě poslední kapkou, která přetekla. Všichni znají záběry: panika, bezmoc a bezradnost. Kdo je dost starý, pamatuje si ještě strach po katastrofě v Černobylu v roce 1986. Zbytky záření se dají v Bavorsku najít dodnes, třeba v houbách. Mnozí vidí Temelín jako druhý Černobyl – hlavně kvůli blízkosti k hranicím. Rakousko ježí od elektrárny jen 50 kilometrů, Bavorsko 60. Už od začátku plánování přichází z obou zemí protesty, stejně jako z Česka samotného. Ikdyž tam panuje všeobecně lepší mínění o jaderné energii než v Německu, přesto se i tam konaly velké protesty, například proti stavbě znovuobohacovacího zařízení ve Wackersdorfu. Podle jaderného fyzika a odpůrce atomové energie Dalibora Stráského téměř zmizel odpor proti stavbě Temelína z povědomí veřejnosti od povolení stavby v roce 1999. A na Černobyl už zapomněla většina také. Není se pak čemu divit, že nálada v pohraničí není nejlepší. Také proto, že odpor je znát i na politické úrovni. Přirozeně především Zelení láteří proti výstavbě, ale ani vláda není jednoznačně pro. A německé protesty nejsou v Česku údajně brány zrovna vážně.
Problémem je, že rozhodnutí nenáleží ani Němcům ani Rakušanům a ti by ho ani neměli ovlivňovat. Češi moho na svém území postavit tolik jaderných elektráren, kolik chtějí a žádný jiný stát proti tomu nemůže nic podnikat. Ale sousedské vztahy se tím určitě nezlepší. Spor o Temelín je příkladem, kolik úsilí musí být ještě vynaloženo na rozumnou komunikaci. A jak je opravdu důležité image státu. Znám mnoho svých bývalích spolužáků, kteří nejsou našimi sousedy vůbec nadšeni – a to je víc než jeden krok zpět v česko-německých vztazích. V Česku by bylo spoustu lepších věcí, kterými by se u nás mělo zabývat.

Theresa Eimer, čojčbloggerka

 

Staň se naším fanouškem na facebooku.


 

Tagebuch der Kommunikatzen

5. Mai – Holprige Ankunft

Am Donnerstag, den 5. Mai sind wir nach Deutschland, genauer Bayerisch Eisenstein gefahren. Sobald wir uns der Grenze zu Deutschland näherten, war im Autobus, der uns brachte, steigende Spannung zu spüren. Neugierde, Sorge, Sehnsucht (oder schon Heimweh?). Am Bahnhof wartete schon die deutsche Gruppe auf uns. Sie standen auf der deutschen Seite, wir auf der tschechischen Seite. Sie sangen ein deutsches Lied zur Begrüßung (auf dem ganzen Bahnhof zu hören), wir sangen ihnen ein tschechisches Lied. Sie hatten sich einen Ruf überlegt, wir riefen zurück. Sie hatten ein kleines Geschenk vorbereitet, wir auch. Wir haben es übergeben und abgewartet, was weiter passieren würde. Wir gingen gemeinsam zum Hotel, jeder mit einem oder einer Deutschen. Die Ankunft war also, nun ja, holperig, weil wir uns sofort mit den Deutschen verständigen mussten und das war nicht sehr einfach.

 

7. Mai – überall Kleckse

Mathias hat aus seinen Materialien das feine, kleine Büchlein "Das kleine Blau und das kleine Gelb" herausgefischt. Als wir es zum ersten Mal sahen, haben wir wahrscheinlich alle gedacht, dass wir diese Art von Literatur schon im Kindergarten abgehandelt hätten. Das Buch war voller blauer und gelber Kleckse, die sich zu einem grünen Klecks vermischten, und darunter ein Text, für uns Tschechen natürlich, wie denn sonst, auf Deutsch. Aber beim Lesen und Betrachten der Bilder ist uns dann aufgefallen, dass die Kleckse zu diesem Buch passen und eine Geschichte erzählen. Es ist eine einfache Geschichte über die Freundschaft. Die deutsche Gruppe arbeitete mit derselben Geschichte, nur auf Tschechisch. Hut ab, sie haben sie ziemlich gut verstanden. Und selbstverständlich war unsere gemeinsame Aufgabe dann, die Geschichte tschechisch-deutsch aufzuführen. Und das war eine knifflige Sache. Wie soll man sich einigen, wie spielen?

-----------------------------------------------------------------------

6. Mai - Spieglein, Spieglein an der Wand

Ein bisschen nur als Dáme-Dojč-Gruppe gearbeitet. Wir haben das Märchen vom Schneewittchen erzählt. Mathias und Marcus geben uns Haltepunkte vor: Vokabeln, die uns beim Erzählen nützlich sind. Naja, zum Schluss war es dem Schneewittchen nicht so ähnlich, sondern sehr weit vom Original entfernt, aber trotzdem lustig.

 

7. Mai - Bayrisch Eisenstein

Am Samstag, den 7.5., haben wir den Tag getrennt von den anderen verbracht. Vor dem Mittagessen sind wir mit dem Zug nach Železná Ruda in Tschechien gefahren. Dort haben wir zu Mittag gegessen, es gab ausgezeichnetes Hühnerfilet, und konnten dann allein die Stadt erkunden. Als wir uns schließlich alle wieder trafen, sind wir zu Fuß nach Bayrisch Eisenstein zu unserem Hotel gegangen. Auf dem Rückweg mussten wir drei Dinge sammeln. Dann haben wir angehalten und sollten einen Ort finden, der uns gefällt und der Natur lauschen und die Töne, die wir hörten, aufmalen. Eine schwierige Aufgabe!

 

8. Mai - Steine

Jeden Morgen hatten wir so eine kleine Aufwärmübung. Wir sind nach draußen gegangen und mit einem Stein in der Hand herumgewandert. Ich weiß nicht, ob irgendwer den Sinn dieses "Spiels" verstanden hat, aber wenigstens waren wir morgens an der frischen Luft :-) Am Sonntag haben wir natürlich wieder mit dem Stein gespielt. Wir mussten einander entweder tschechisch oder deutsch (die Tschechen auf Deutsch und die Deutschen auf Tschechisch) zum "Kampf" herausfordern. Gekämpft wurde so: wem der Stein zuerst herunterfiel, der hatte einfach verloren. Und dann haben alle gegen alle gekämpft. Nach den Spielen, die draußen stattgefunden hatten, sind wir zur Schule gegangen. Dort wurden wir wieder in Gruppen aufgeteilt. In jeder Gruppe musste ein Deutscher und zwei Tschechen sein. Wir haben eine gezeichnete Geschichte bekommen, diesmal aber ohne Wörter, die wir dann gemeinsam spielen mussten. Die Geschichte handelte von einem alten Mann, der nachts einen Stern beobachtet, der vom Himmel fällt. Der Mann geht los, um ihn zu suchen, findet aber "nur" einen Apfel. Als er ihn aufschneidet, findet er seinen Stern, einen Stern im Apfel(gehäuse). Die Aufgabenstellung klang einfach: Belebt die Bilder auf der Bühne. Leichter gesagt als getan. Natürlich mussten wir uns die Bilder aussuchen, die wir vorstellen wollten. Die mussten wir zuerst auf deutsch oder tschechisch betexten und dann in die richtige Reihenfolge bringen.

 

Nach der Aufführung haben wir nur noch ungeduldig auf das Mittagessen gewartet und dann darauf, uns von den Deutschen zu verabschieden. Wieder zum Bahnhof, wo wir eigentlich dasselbe gemacht haben wie bei der Begrüßung. Allerdings waren die Deutschen auf der tschechischen Seite und wir auf der deutschen. Wir haben das eingeübte Liedchen gesungen, uns wieder verbeugt und dann offiziell verabschiedet. Es war zwar etwas traurig, dass wir uns Adieu sagen mussten, andererseits freuten wir uns auf Zuhause.

 

Ich hoffe, dass wir uns mal wiedersehen :)

Tereza Marková und Adéla Žaludová

Bild 1 Kommunikatze

Bild 2 Kommunikatze

Bild 3 Kommunikatze

Bild 4 Kommunikatze

Deník komunikoček

5. května - příjezd zhurta

Ve čtvrtek 5. května jsme odjeli do Německa, do Bavorské Rudy. Jak jsme se blížili k hranicím s Německem, bylo v autobuse, který nás tam vezl, cítit rostoucí napětí. Zvědavost, obavy, stesk (že by už po domově?). Na nádraží na nás už čekala německá skupina. Oni stáli na německé straně, my na české straně nádraží. Oni zazpívali německou písničku na uvítanou (na celé nádraží), my zazpívali českou písničku. Oni si připravili pokřik, my jim oplatili stejně, pokřikem. Oni měli připravený malý dárek, my také. Předali jsme si ho a čekali, co bude dál. Dál byla společná cesta do hotelu, každý s jedním Němcem nebo Němkou. Příjezd byl, no, drsný, protože jsme se hned museli dorozumívat s Němci, a to nebylo moc snadné.

 

7. května - všude samé kaňky

Mathias ve svých materiálů vylovil útlé, malé knížky Malý modrý a malý žlutý. Myslím, že když jsme ji spatřili poprvé, každý z nás si pomyslel, že tuhle literaturu už jsme snad odložili v mateřské. Kniha byla plná obrázků modrých a žlutých kaněk, ze kterých se stala kaňka zelená, a pod ním text, pro nás Čechy samozřejmě jak jinak než v němčině. Ale během čtení a prohlížení obrázků jsme zjistili, že ty kaňky mají v knize své místo a vypráví příběh. Jednoduchý příběh o přátelství. Německá skupina pracovala na témže příběhu, jen v češtině. Klobouk dolů, rozuměli příběhu celkem dobře. A samozřejmě bylo pak naším společným úkolem příběh zahrát česko-německy. A to tedy byly horké chvilky. Jak se domluvit, jak to zahrát?

-----------------------------------------------------------------------

6. května - Spieglein, Spieglein an der Wand...

Chvíle jen s Dáme dojč-skupinou. Vyprávěli jsme pohádku o Sněhurce. Mathias s Marcusem nám dávají záchytné body: slovíčka, která využíváme při převyprávění. No, nakonec se to moc Sněhurce nepodobá, originální verzi je to dost vzdálené, ale i tak je to sranda.

 

7. května - Železná Ruda

V sobotu 7.5. jsme měli odlišný den od ostatních. Před obědem jsme jeli vlakem do ČR do Železné Rudy. Tam jsme si došli na oběd,kde měli výborné kuřecí řízky a mohli jsme se sami porozhlídnout po městě. Když jsme se zase všichni sešli, šli jsme pěšky do Bavorské Rudy, do našeho hotelu. Cestou zpět jsme měli sbírat tři věci. Pak jsme se zastavili a měli jsme si najít místo které se nám líbí a měli jsme poslouchat přírodu a zakreslovat zvuky, které slyšíme. Těžký úkol.

 

8. května - kameny

Každé ráno jsme měli takovou menší rozcvičku. Šli jsme ven a chodili jsme s kamenem na ruce. Nevím jestli někdo pochopil smysl té ,,hry", ale aspoň jsme se ráno prošli na čerstvém vzduchu, s kamenem na ruce :-). V neděli jsme hráli hru s čím jiným než kameny. Museli jsme se vyzývat buď česky nebo německy (Češi museli německy a Němci česky) k ,,boji". Byl to boj o to, že komu spadl dřív kamen z ruky, tak vlastně prohrál. A pak jsme bojovali všichni proti všem. Po hrách venku jsme šli do školy. Tam jsme byli opět rozdělení do skupinek. Ve skupince musel byt jeden Němec a dva Češi. Dostali jsme kreslený příběh, tentokrát beze slov, bez textu, který jsme museli pak společně zahrát. Šlo o příběh staříka, který zahlédne padat v noci hvězdu, vydá se ji hledat, ale nalezne “jen” jablko. Když ho rozřízne, nalezne svou hvězdu, hvězdu v jablku. Zadání znělo jednoduše: rozpohybujte obrázky na jevišti. Lehko se to řekne, hůř udělá. Samozřejmě jsme si museli vybrat obrazy, které chceme hrát, ty jsme museli nejdříve přeložit do němčiny a češtiny, pak dát obrazům správné pořadí a text.

Po dohrání jsme už jen netrpělivě čekali na oběd a pak na rozloučení s Němci. Znovu na nádraží. Udělali jsme vlastně to samé jako při přivítání. Až na to, že Němci byli na české straně a my na německé. Zazpívali jsme připravenou písničku, znovu předvedli náš pokřik a nakonec se oficiálně rozloučili. Sice bylo trochu smutné, že se musíme loučit, ale na druhou stranu jsme se těšili domů.

Doufám, že se opět někdy setkáme. :)

Tereza Marková a Adéla Žaludová

 

Die Kommunikatze (lat. Felis loquens)

 Wie der Muli ist auch die Kommunikatze ein Mischwesen. Es entsteht, wenn CheckCzech und DámeDojč aufeinander treffen und wurde bisher nur einmal in freier Wildbahn gesichtet.

Besonders gut ist die Kommunikatze im Anschleichen. Ganz langsam und vorsichtig pirscht sie sich heran, vor allem in der Nähe von Grenzbahnhöfen. Und sie ist immer bereit zum Sprung! Bereit sich hineinzustürzen in die wilden Gefilde des Improvisationstheaters. Ihr erkennt sie an ihrem samtigen Fell – und verschmust ist sie auch. Wo sie ist, finden sich meist auch liebe Worte, nette Menschen und eine positive Atmosphäre. Für die Vorsichtigen unter euch, ihr könnt sie für den Anfang auch erst mal ganz sachte mit fünf Ellenbogen berühren. Sie kann aber auch ganz absonderliche Laute von sich geben. Ihr lautes Fauchen erinnert an Vuvuzela-Tröten und übertönt alles. Dabei kann es sich um einen Ausdruck des Unmuts handeln, viel häufiger jedoch ist es ein Zeichen für Wohlbehagen und Freude.

 

Die Kommunikatze gilt gemeinhin als sehr neugierig. Gerne streift sie in den Grenzwäldern umher, um ihr Revier auszudehnen – und dabei entgeht ihr kein Laut. Sie ist immer darauf aus, Neues zu entdecken: Sei es eine Version von Schneewittchen, in der Jäger(meister) sie bedüdelt laufen lässt, Schneewittchen einen Großteil ihrer Zeit mit den Zwergen für Tipps aus der Apfel-Hausapotheke aufwendet und anschließend völlig unverhofft auf den heiratswilligen Prinzen trifft. Oder Trick 17 aus der Apfel-Hausapotheke: ein von einer Sternschnuppe getroffener und in der Mitte quer halbierter Apfel bringt Glück für’s ganze Leben.

 

Außerdem ist die Kommunikatze ein fajnšmekr. Besonders freut sie sich über würzige Pfannkuchensuppe und aromatische Käsespätzle, aber sie verputzt auch gerne mal fünf Schüsselchen leckeren Nachtisch. Trotz des vollen Magens ist die Kommunikatze allerdings bekannt für ihre eleganten Bewegungen. Schon nach wenigen Tagen schlendern Kommunikatzen-Junge geschmeidig durch beide Sprachen und deren Zungenbrecher. Und wenn du ihr mal nachts begegnest, da leuchten ihre Augen und sie wird dir sagen: "Du, genau du...auf dich freue ich mich beim nächsten Mal!"

Susa

kommunikatze web

felis 1

felis 2

Komunikočka (v lat. felis loquens)

 Stejně tak jako mula je i Komunikatze křížencem. Vzniká ve chvíli, kdy se střetne CheckCzech a Dáme dojč. Doposud byla spatřena ve volné přírodě pouze jednou.

 

Komunikatze vyniká v plížení. Plíží se zcela pomalu a opatrně, a to především v blízkosti příhraničních nádražních budov. Je vždy ve střehu a připravená ke skoku! Odhodlaná vpadnout do divokých plání improvizačního divadla. Poznáte jí podle sametově hebkého kožíšku – a je to také pořádný mazel. Tam, kde se vyskytuje, je většinou plno milých slov, přátelských lidí a pozitivní atmosféry. A ještě jedna informace pro pozorné, můžete se jí pro začátek velmi opatrně dotknout všemi lokty – pro ty ostražitější, na začátku jen lehce pošimrat. Umí však vydávat i všelijaké podivné skřeky. Její hlasité zasyčení připomíná zvuk vuvuzely a přehluší všechno. V tokovém případě může jít o vyjádření nevrlosti, mnohem častěji se však jedná o známku její blaženosti a radosti.

 

Celkové vzato je Komunikatze velmi zvědavý tvor. Ráda se potuluje po příhraničních lesích, aby si rozšířila svůj revír – a u toho nevydá zpravidla ani hlásku. Je vždy připravená objevovat nové.

 

Představte si trochu jinou verzi Sněhurky, ve které jí lovec nechá utéci, Sněhurka investuje většinu času stráveného s trpaslíky do domácí jablečné lékárny a k tomu všemu zcela nečekaně potká vdavekchtivého prince. Nebo rada č. 17 z domácí jablečné lékárny: rozkrojte jablko na půl, pokud je hvězda celé, máte štěstí na celý život.

 

Kromě toho je Komunikatze velkým fajnšmekrem. Obzvlášť si potrpí na dobře okořeněnou nudličkovou polévku či halušky, když na to přijde, nepohrdne však ani desertem…nebo pěti. Komunikatze je proslulá tím, že i s úplně nacpaným žaludkem se dokáže pohybovat velmi elegantně. Dokonce její mláďata se již několik dní po svém narození se mrštně proplétají oběma jazyky a jejich jazykolamy.

 

A když na ní někdy zase natrefíte, povšimněte si, jak její očka svítí a křičí na vás: Ty, právě ty…na tebe se těším při příštím setkání!

Susa