Imprese č. 1 - Norimberské psisko

Byl tam takový pes – úplně blázen – a ten, když tam vešel, štěkal na celý krám a taky se pořád honil za vlastním ocasem, ale jinak to byl docela cool pes, dokonce se nechal hladit a byl moc fajn, ikdyž vypadal trochu umorousaně, tak trochu bezďácky, řekl bych, ale bezďák to nebyl, patřil jednomu z těch lidí, co tam byli, a docela si rozuměl s Hanou, přišlo mi, a Hana měla zase plno práce s nakopováním v obchůdku zadarmo, kam jsem se sice podíval, ale všechno mi to přišlo tak nějak nic moc, takže jsem si nic nekoupil, knihy totiž vypadali dost staře, jako by ležely dlouho ve vhké kobce, oblečení zase vypadalo zatuchle, zkrátka celkově to na mě nepůsobilo dobrým dojmem, navíc se mi ani nelíbila ta myšlenka, celkově se mi nelíbilo pojetí celého toho místa, které bylo na můj vkus příliš strojeně alternativní a to zkrátka není nic pro mě.

  • Martin Černý, básník, bard Čojčlandska
Šílené psisko,
ja der hatte echt 'nen Knall.
Z Nürnberka ein Hund

hund

Obrázek převzat z: http://flic.kr/p/57bMm9

  1. Můžete si hrát na japonské básníky a psát Haiku
  2. Naučíte se nové recepty, jako například čočko-mrkvovo-kedlubnová omáčka.
  3. Můžete si přiťuknout zázvorovým čajem!
  4. Seznámíte se s alternativními podniky jako například NordKurve se svým krámkem zadáčo.
  5. Můžete nocovat v kanceláři Das Ei.
  6. Můžete legálně házet lidem dorty do obličeje.
  7. Zjistíte, jak funguje přenos kreativních čojč částic vzduchem.
  8. Můžete pronásledovat cizí lidi a nemusíte si připadat jako psychopat.
  9. Nikde jinde nechutná Döner tak dobře jako v Norimberku.
  10. Dostanete denní jízdenku na metro a můžete jezdit na konečnou stanici a zpět. 

- Katka Morozová, členka divadelní sítě čojč

Die Turbulente Anreise / Turbulentní příjezd

Nach der Schule im Autotumult zum Bahnhof; Allein im Menschenauflauf. Ich halte Ausschau nach Martin; Ich beobachte die leeren Gesichter der Reisenden. Ein, zwei stechen mir ins Auge, doch zack und sie sind weg. Der Auflauf wird von kleinen Zügen aus den hintersten Ecken des kleinsten Orbanidums gefressen.
Lärm, Stille, Tumult, Leere.
Schweigen.
Ein Zug. Tumult, Auffuhr, Auflauf, Reisende; zack und weg.
Wo ist Martin?
Dieser Zug war wohl gegen Martinauflauf allergisch…
Ich stehe, atme, rieche, sehe … nichts.
Ich warte. Wo ist Martin?
Der nächste Auflauf: Tumult, Auffuhr, Reisende; zack und weg.
Wo ist Martin? Ich warte.
Rosalin auf der Tonspur: Ticket kaufen & kommen. Kein Geld. Wie ein nach alter Milch stinkender Heimatloser auf der Suche nach Traubenblut, suche ich Geld, ein Euro noch, dann geht’s nach Nürnberg. Geschafft.
Ein neuer Zug: Tumult, Auffuhr, Auflauf, Reisende. Mein Zug. Ich betrete ihn und nehme Platz. Dieser Zug ist voll, voll mit Stress, Unruhe, Leistungsdruck. Hier jemand lernend, dort jemand mit mobilen Rechner arbeitend.
Ich nehme Platz, will meinen Stuhl zur Insel der Ruhseeligkeit in diesem Ozean der Leistungsgesellschaft machen. Ich nehme Platz und atme, ich lasse den Sauerstoff in meine Lungenflügel strömen und atme.
Stille im Tumult.
Ein Fetzen Wasser. Blub. Noch einer. Blub. Blub.
Ein kleiner Fetzen, nur Wasser, stört mein Atmen, meine Insel. Dieser kleine Fetzen Wasser ist die Flutwelle auf meiner Insel der Ruhseeligkeit.

„Wir erreichen nun Nürnberg Hauptbahnhof.“

Jetzt bin ich der Tumult, die Auffuhr, der Auflauf, die Reisenden, die Nürnbergs Zugparkplatz überfluten. Jetzt in die Kellerzüge: mehr Stress, mehr Hektik, mehr Angriffe meiner Ruhseeligkeit.

Ab zum Ei“
Da! Im Fensterglas die Rosalin mit ihren kreativen Schülern, ich komme zu ihnen und bin am Ziel meines Reisetumults angelangt.

 

- Valentina Eimer, Mitgliederin des Čojčland Netzwerkes

 

V textu jde o můj (jako vždy) turbulentní příjezd. Původně bylo v plánu, že pojedu s Martinem, ale ten se nějak nedostavil...

Popisuji hektiku na nádraží a ve vlaku a to, ja přeci jsem dorazila.

Text bodužel nebylo možné přeložit, protože jsem si pro něj vybrala velice neobvyklý styl se spoustou vlastních vynalezených slov. A to je škoda.

Čojč meme - Teil 1 část - vaříme / kochen

meme1

Čojč haiku

Jako Cojcland'anländer cekawartenme wir auf den na Vlakzug
Cestreisenovat hodneviel von Bahnhof zu Nadrazi
Und kommen dann a nekdy doirgendwannrazime an, als wenn jako bychom wir nikdy nie gegangen nesli wären.

- Marcus Reinert

 

zug

Doběhl jsem na vlakové nádraží. Buď jsem vlak těsně promeškal, nebo musí každou chvílí přiject. Z vedlejšího domu vychází muž, aby vyvenčil psa.

„Prosimvás,“ ptám se, „neprojel už náhodou vlak?“
„Nevim,“ říká postarší muž.
„Možná jste ho slyšel projíždět,“ zkouším to ještě jednou.
„Jó, to neslyšíš nikdy,“ zní razantně odpověď.

To je pravda. To patří k interkulturním kompetencím, vědět, že takové otázky jsou v Německu zbytečné. Vlaky neslyšíš nikdy, jak jsem byl poučen. Jasně, člověk to ví, když o tom přemýšlí, ale jsou to právě takové drobné návyky, které určují, zda se člověk vyzná, tedy zda vládne místními interkulturními kompetencemi.

Narozdíl od toho může být člověk v Čechách nedoslýchavý, vlak ale rozpozná s jistotou z velké vzdálenosti. Ale co to člověk vlastně slyší? Kdo způsobuje ten rámus? Čistě z fyzikálního hlediska … tady odpověď určitě nenalezneme, Newtonova mechanika funguje na obou stranách hranice stejně. Může za to vlak, nebo koleje? 

Je potřeba pečlivě pozorovat hraniční případy, abychom se dopídili odpovědi? Dělají německé vlaky na českých trasách stejný kravál? Jak hlasitý je český mezinárodní spoj na německých kolejích? Nebo je zde nějaká fyzikální anomálie? To je potřeba vyzkoumat, to je velká výzva pro mladé přírodovědce z pohraničí!

-- Martin Černý

(/blogC)

příjemnou zábavu!

 

Fotoblog Schnitzel mit Text

@Valentina and Ronya Cojclandská Konferenz 2012 Braníčkov

Lidé s všeobecným přehledem, zvláště, pokud žijí v pohraničí a vyznají se v kultuře vědí, co je Cena Jana Václava Stamice. Já jsem ani nevěděl, kdo je Jan Václav Stamic. Ačkoliv je to mezera ve všeobecném přehledu, především, když člověk žije v pohraničí. V krátkosti: Je to cena, která "připadne skladatelkám a skladatelům jakožto i činným hudebníkům a hudebnicím, jejichž dílo a význam vzešel z reflexe a ve styku s německou hudbou ve východní Evropě a stojí v afinitě k hudbě historických německy obydlených oblastí."

Náhodou jsem se dostal k slavnostnímu předávání této ceny, protože se tento rok konalo v Sokolově. Plakáty, které visely po městě ho oznamovaly jako konzert B. Smetany, což bylo zaprvé poněkud zavádějící, zadruhé jsem měl špatný pocit, že jsem do městského divadla přišel ve špatný den. Místo konzertu teplického synfoňáku byly pronášeny sáhodlouhé gratulační a děkovné řeči.

Tento rok vyhrál profesor Armin Rosin, který zrovna náhodou ona předeslaná Smetanova díla nacvičil se udebníky z Teplic a tak diváci nepřišli zkrátka. K slyšení byly tři symfonické básně z cyklu má vlast: „Šárka“, „Z českých luhů a hájů“ a „Blaník“. A já jsem si opět trochu rozšířil obzory v pohraniční kultuře.

Martin Černý
člen sítě Čojčland

cowasjistcojc

Je zachycen na této unikátní fotografii. Pračojčlanďan, chybějící článek mezi lidoopy a dnešními lidmi. Snímek, který byl vykopán z archivu, se datuje do roku 2002 a zachycuje stádo se samečky i samičkami, účastníky projektu "Amerika", který tehny vedla Eleanora Allerdings.

Jeden z nich zůstal česko-německé divadelní síti věrný: David Procházka (druhý zprava). Ten se dnes stará o chod sítě a vede různé projekty jako jazykový animátor. Takže když se teď zůčastníš, možná na tebe bude někdo za deset let vzpomínat jako na pračojčlanďana.

Martin Černý
člen sítě Čojčland

blog entry 13484769075686 0

Každý rok kolem Velikonoc pobuřují civilizované státy zprávy v médiích o barbarských zvycích v Česku, kde muži zmlátí na Velikonční pondělí všechny ženy v domácnosti svazkem prutů a poté tánou vesnicí, aby tak terorizovali i ostatní žen. Není s podivem, že mezi feministicky založenými lidmi nejsou velikonoční svátky příliš v oblibě.

Zajímavé je, že ačkoliv se v česko-německém pohraničí často mísí tradice, tuhle na německé straně nenajdete. Na viněje česká řeč, ve které emancipace rozhodně není zakořeněná a i přes jazykové reformy z doby národního obrození si zachovává tradiční rozdělení rolí.
V české gramatice při ohýbání sloves to chodí stejně jako v tradiční domácnosti, řekněme z roku 1960, dokud muž sleduje fotbal a žena vaří, jsou všichni spokojeni. Muži mají svojí deklinaci a ženy také. Tak tehdy v roce 1960 muži sledovali fotbal s i a ženy vařily s y.
Česká řeč má ale své počátky hluboko v minulosti a tak nepočítá s tím, že by se ženy emancipovaly a donutily muže společně vařit. A tady začíná spor o mluvnickou dominanci v domácnosti. S i nebo s y? Tady může být v každém případě jenom jeden vítěz. Muži, pro které by bylo vařit s y hořkou porážkou se ale prosadí a tak se v rovnoprávné domácnosti připravují pokrmy stále s i.
Ale česká mluvnice není na straně mužů jen v takových sporných případech. Příklad: Protože bude servírováno čtyřchodové menu, pomáhá při vaření dcera a dvě manželčiny sestry. Teď stojí proti manželovi jasná převaha, čtyři na jednoho. Může se ale spolehnout na gramatická pravidla, celá velká rodina vaří stále s i, takže je poznat, kdo je hlavou rodiny.
Tak jednostranná je česká mluvnice: v množném čísle minulého času muži vždy s i, ženy s y, ale pokud je ve smíšené skupině jeden jediný muž, platí jeho pravidla.
To je samozřejmě nespravedlivé a vyžaduje reformu. Možnost by skýtalo psát dotyčné tvary slovesa s lomítkem, jak se to dělá u mnohem rovnoprávnějších podstatných jmen, jako student/ka nebo pracovník/ce. Tak by mohla věta o práci v kuchyni znít: "Kuchaři/řky vařili/y". Ale než se společnost dostane k této politicky korektnější variantě, musí se feministé/tky a přátelé/přítelkyně emancipace snažit, překonat tyto zastaralé struktury.

Martin Černý

V posledních měsících se Bavorsko najednou opět zvýšeně zabývalo Českem. Ale nejenom politici, ale především jeho obyvatelé. V běžném případě bych to jen přivítala, ale tohle setkání nebyl vůbec žádný důvod k radosti: šlo hlavně o ochránce životního prostředí, kterí hledají argumenty proti výstavbě jaderné elektrárny Temelín. Česká vláda a obyvatelstvo působí dosud vskutku netečně, což nevoli na německé straně jen posiluje. Poté, co skončila téměř nekonečná debata o ukončení provozu jaderných elektráren ve vlastní zemi, chtějí mít všichni odpůrci atomové energie konečně vytoužený klid. Na demonstracích před usnesením vlády o vypínání německých reaktorů byly k vidění celé rodiny i s malými dětmi, kovaní demonstranti z povolání a Greenpeace aktivisté jen zřídka. Šlo především o jedno: nikdo nechtěl mít jadernou elektrárnu nebo uložiště radioaktivního odpadu přede dveřmi, natolik věří bezpečnostni elektráren jen málokdo. Po Černobylu byl únik záření v Japonsku po havárii v Fukušimě poslední kapkou, která přetekla. Všichni znají záběry: panika, bezmoc a bezradnost. Kdo je dost starý, pamatuje si ještě strach po katastrofě v Černobylu v roce 1986. Zbytky záření se dají v Bavorsku najít dodnes, třeba v houbách. Mnozí vidí Temelín jako druhý Černobyl – hlavně kvůli blízkosti k hranicím. Rakousko ježí od elektrárny jen 50 kilometrů, Bavorsko 60. Už od začátku plánování přichází z obou zemí protesty, stejně jako z Česka samotného. Ikdyž tam panuje všeobecně lepší mínění o jaderné energii než v Německu, přesto se i tam konaly velké protesty, například proti stavbě znovuobohacovacího zařízení ve Wackersdorfu. Podle jaderného fyzika a odpůrce atomové energie Dalibora Stráského téměř zmizel odpor proti stavbě Temelína z povědomí veřejnosti od povolení stavby v roce 1999. A na Černobyl už zapomněla většina také. Není se pak čemu divit, že nálada v pohraničí není nejlepší. Také proto, že odpor je znát i na politické úrovni. Přirozeně především Zelení láteří proti výstavbě, ale ani vláda není jednoznačně pro. A německé protesty nejsou v Česku údajně brány zrovna vážně.

Problémem je, že rozhodnutí nenáleží ani Němcům ani Rakušanům a ti by ho ani neměli ovlivňovat. Češi moho na svém území postavit tolik jaderných elektráren, kolik chtějí a žádný jiný stát proti tomu nemůže nic podnikat. Ale sousedské vztahy se tím určitě nezlepší. Spor o Temelín je příkladem, kolik úsilí musí být ještě vynaloženo na rozumnou komunikaci. A jak je opravdu důležité image státu. Znám mnoho svých bývalích spolužáků, kteří nejsou našimi sousedy vůbec nadšeni – a to je víc než jeden krok zpět v česko-německých vztazích. V Česku by bylo spoustu lepších věcí, kterými by se u nás mělo zabývat.

Theresa Eimer, čojčbloggerka

Staň se naším fanouškem na facebooku.

http blog.hubspot.com Portals 249 images blogging20image 243x158

Příští projekt

Čojčlandská Konferenz 2019

Čojčlandská Konferenz
25.10.- 28.10.2019 v Trhanově (Domažlicko)

Číst dále »»

Příští akce

3 MG 0195 320px 01

21. - 24.11.2019 v klášteru Thyrnau u Passau
Čojč Pedagogik

Rozmanitost a vzdělávání v demokratické společnosti

Číst dále »»


všechny akce

„čojč všem für alle“

Logos Ziel ETZ EU EE