Občas mám ale pocit, že čím déle se zabývám sousední zemí, čím déle ji studuji a čím déle se angažuji v mezinárodních projektech, tím víc se hranice vrací. Vypadá to jako parabola: Když tu zemi neznáš, je tam jazyková bariéra, nevědomost, myslíš si, že ty a ti ostatní jsou úplně a zcela odlišní; hranice jsou ohromné. Pak se něco o sousední zemi naučíš a zjišťuješ, jak jste si vlastně podobní. Po nějaké době se to ale zase obrátí: V nějakých bodech jsou Češi a Němci prostě rozdílní. A to může být občas i frustrující.

Kromě pohledu zpět na minulé projekty, plánování budoucích a rozdělení úkolů a konkrétních rolí se na Čojčlandské konferenci v Ensdorfu mluvilo právě také o spolupráci překračující hranice. Příležitostí k tomu byl bod programu „Rozdíly ve společnostech obou zemí“, který vedla Susanne Bierlmeier. Na začátku byla v rámci metody sociometrie možnost k sebereflexi. Na výroky jako například „Myslím si, že dokážu se dobře vcítit do jiné strany“ anebo „Občas se mi zdá, že mi lidé ze sousední země vůbec nerozumějí“ přitom účastníci odpověděli vždy rozlišně. V malých skupinkách účastníci konference poté diskutovali o různých tématech, jako například o sousedských vztazích v pohraničí, respektu, komunikaci, anebo o tom, jestli je čojč „příliš německý“ (například protože se při diskuzích často příspěvky říkají nejdřív německy).

Tato diskuse pro mě byla zajímavou zkušeností. Jasně, občas přemýšlím o rozdílech mezi Českem a Německem, právě i protože bydlím v sousední zemi. Na mezinárodní akci jsem to ale zažil snad poprvé, že se diskutovalo o rozdílech, které se zároveň akceptovaly.

Rozdíly jsou skvělé, pokud nevedou k předsudkům. A pokud nebudují nové hranice. Protože ty vlastně nikdo nechce, ani nepotřebuje. „Čojčlandská“ to pro mě letos zase zvládla: překročit hranice jedním společným projektem. A vzbudit ve mně tento úžasný pocit: že zapomínám na to, na jaké straně hranice právě jsem. Protože je to vlastně úplně jedno. Hranice! Grenzen!