Hluboká

Na městské radnici je naše pracovní místnost. Stříháme papír. Trháme ho. Balíme se do něj. Necháme ho, aby se vznášel. Malujeme na něj. Vytváříme hudbu. Vzniká rytmus. Jsme tým.

Navštívíme pobočku Faber-Castell. Nachází se zde převážně ženy. Všímáme si pracovních procesů. Vyvrcholení dne: vyrobili jsme si vlastní pastelku!

Co nikdo neví: dřevěná pastelka je slepena ze dvou částí. Tuha je vlepena mezi ně. My si ale přestavujeme, že se tuha vlévá do otvoru ve dřívku, nebo že se hotové tužky tahají po jednom roce zrání ze země. Co si myslíš ty?

Tuha na papíře. Čmárání dělá zvuky.

Tvoříme texty, které vznikají po našem výletu do snů, v rytmu hudby. Zní dobře nejen v rytmu. Zkoušení je teprve ta správná zábava.

Navštívili jsme také Koh-I-Noor. Je to ohromující. Horko. Hluk. Stroje. Lidé. Podlaha, na které se kloužeme jako na bruslích, protože je pokryta granitem. Černé jsou i naše prsty. Vrháme se dychtivě na kontejner s odpadem. Každý si odnášíme hrst zlatých, šedých a barevných tuh.

Dělá se toho tolik ručně.

V den představení ze sebe vydáváme to nejlepší. Pracujeme tvrdě na strojích. Jsme stroje. Taneční přestávka pracovníků v Brazílii přispívá k dobré náladě.

Teď si dáme palačinky a pak balíme naši hromadu papírů do papírové role, abychom ji mohli další den vzít s sebou do autobusu.

Hohenau

Je tu zeleno. Obklopuje nás les. Naši ranní rozcvičku provádíme venku na ještě mokré louce. Šumí vítr. Cvrlikají ptáci.

Dopoledne máme pouze pro sebe. Každý sám pro sebe. Pouze les a ticho.

I když jsme byli každý sám se sebou, mám pocit, že nás to jako skupinu stmelilo.

Každý v lese vytvořil něco produktivního: vznikají umělecká díla, příběhy a básně. Někteří meditovali. Ruce jsem měla špinavé od země, vychutnávala jsem si jejich mytí v chladném potoce.

Necháváme naše nové dojmy proniknout do představení. Sami se stáváme lesem včetně jeho mnoha zvuků.

Více než dvě hodiny zpíváme kolem táboráku a posíláme tak do světa také naše hlasy. Je hezké zpívat. Obvykle jsou to stejní lidé, kteří začínají nové písně. Bez pauzy mezi nimi. Jen veselý smích.

Mezitím jsme jako papír a tužka. Patříme k sobě. Sepisujeme nápady a skládáme scény, dokud nejsme spokojeni.

Poslední den našeho představení ve škole v Hohenau. Přicházejí naše slzy.

Voda rozpouští papír. Naše vzpomínky zůstávají.

Jitka Eliášková